Když v roce 2009 vydali The Dead Weather svůj debut, Horehound, sklidili obrovský úspěch. Krátce po vydání této desky se Jack White nechal několikrát slyšet, že mají dostatek materiálu pro natočení druhého LP, které bude možné získat už v první polovině roku 2010. Pro některé to byly jen sliby, pro ostatní příslib a radost z dalšího rockového nářezu. Navíc se jednotliví členové kapely nechávali slyšet, že chystané věci budou ještě tvrdší a bluesovější než na Horehound. A tak v květnu 2010 vyšlo album Sea of Cowards. Jak tedy vlastně dopadlo?

01 Blue Blood Blues

Už v prvním tracku můžeme slyšet, že The Dead Weather skutečně dodrželi slovo. Je to tvrdší, přitlačili na pilu. Výrazné „řezavé“ tóny kytary naprosto úžasně doplňují zvuky bicích. A všechno zní tak tvrdě, nekompromisně.

02 Hustle and Cuss

Okamžitě navazuje na předchozí skladbu. Kytara rozehřívá, přidávají se bicí. Skladba má velmi chytlavý refrén, který si už během prvního poslechu budete prozpěvovat.

03 The Difference Between Us

Rozpolcenost. Snad všichni jsme zažili proměny našich pocitů a nálad. Přesně o tom tato záležitost je. Nekompromisně říká „tak to je a nikdo s tím nic neudělá“. Asi vrcholová skladba celého Sea of Cowrads.

04 I’m Mad

Už od počátku slyšíte, že je tak trochu šílená. Je to v hudbě i hlasovém projevu. Kytara skřípe, vydává šílené tóny a ani bicí se nesnaží nastavit mantinely, nesou se ve stejném duchu.

05 Die by the Drop

První singl. Neuvěřitelně nabitý nářez, přestože má svoje chvilky klidu. Když ale přijde hlavní motiv, neudržíte se, máte chuť vzít kytaru a přidat ruku k dílu.

06 I Can’t Hear You

Když se nám to album takto rozjelo, je třeba jej uklidnit. Přesně tuhle práci na sebe vzala I Can’t Hear You. Je to pohodová skladba, u níž si odpočinete a rádi si ji poslechnete. Sice není tolik výrazná, ale toho není třeba.

07 Gasoline

A jsme zpátky u té tvrdší složky desky. Přestože si bicí udržují ten bluesový chrakter, kytary naopak jedou na rockové vlně, nijak se neruší, perfektní souhra.

08 No Horse

Úvod skladby plně převzaly kytary. No Horse se přesně drží té linie nastavené v celé desce. Perfektně promyšlená. Nenadchne, ani neurazí.

09 Looking at the Invisible Man

Plná slovních hříček typu „I’m like a newspaper, you can’t read me“. Hudebně se spíše vyžívá v technice, zato větší důraz dává na vokály.

10 Jawbreaker

Tak trochu chaotická. Jedna ze slabších. Nijak vám v hlavě neuvízne, ale když ji uslyšíte, doposloucháte ji do konce.

11 Old Mary

Závěrečný track je skutečně nabitý energií. Dá se říci, že jede do posledního dechu.

Shrnutí

Sea of Cowards je skutečně tvrdší a bluesovější než-li Horehound. A není to vůbec na škodu. Skvěle se to poslouchá. Skončí a chcete znovu. Všichni příznivci tvrdých zvuků kytary by rozhodně neměli toto LP vynechat. Je to nepřetržitý nářez. Jednotlivé skladby na sebe navazují. Album je perfektně poskládané. Vše navíc dokresluje úžasná souhra všech hudebníků. Zkrátka, jedná se o album skutečně hodné všech zúčastněných. Osobně mne zaujala ještě o něco více než zmiňovaná prvotina, a vřele ji doporučuji všem příznivcům The White Stripes, The Raconteurs, The Kills apod. Parádní kousek.

Podobné články: