Třetí a poslední den letošního festivalu Rock for People se nesl ve znamení velké únavy. Nebýt výrazného zlepšení počasí, řada návštěvníků by nejspíš zůstala ve stanech až do večera. Právě i zlepšení počasí hrálo velkou roli ve vyrovnání celkového počtu diváků v areálu s loňským rokem. Celkem se tak čtyřdenního veselí v hradeckém Festivalparku zúčastnilo téměř dvacet devět tisíc lidí. A co zajímavého si poslední den festivalu připravil? Jimmy Eat World, končící The Streets (nejspíš poslední šance vidět Mika Skinnera naživo u nás) nebo třeba elektronické bouřliváky Pendulum.

Jedničkou dne na poli kytarovek byli Jimmy Eat World a na rovinu říkám, že pro mě byli i jedničkou celého festivalu (v těsném závěsu za nimi následují The Wombats). I když ne všechny songy v jejich setlistu považuji za svoje oblíbené, při prvním songu Bleed American jsem si do focení pokyvoval hlavou a při třetí My Best Theory jsem vážně uvažoval o přeskočení zábran oddělující prostor pro fotografy a kotel. Takovou energii jsem ani v nejlepších představách při poslechu alb nečekal.

Už zmíněnou poslední možností vidět Mika Skinnera s projektem The Streets si nechalo ujít jen málo lidí. Z Mika hned po příchodu na pódium sálalo charisma na všechny strany a jeho komunikace s publikem byla bezchybná. A tím myslím skutečně komunikaci, ne občasné výkřiky „I love you!“. Skinner má velký talent a doufejme, že až pošle The Streets k ledu, tak nezůstane sedět doma s rukama v klíně.

Charlie Straight si od minulého roku udělali ještě lepší jméno, a to i ve světě. Tomu odpovídal i přesun v programu do pozdějších a prestižnějších časů. A co ještě se od roku 2010 změnilo? Především koncertní naladění kapely do hrozně přeslazené polohy. Chápu, že náctileté fanynky jsou vděčná cílová skupina, ale co se stane, až Albertův úsměv přestane fungovat?

Po několika ročnících, kdy jsem kvůli křížení se programu musel vynechávat Vypsanou fiXu, se letos konečně našla chvilka k odskočení si a přesvědčení se, že navzdory přívalu nových a nových songů ještě nezapomněli klasiky jako San Piego nebo 1982. Hned jsem si připadal o sedm let mladší včetně všeho, co k tomu patří (například modlení se, aby po mě nikdo nechtěl občanku, až si půjdu koupit pivo).

Speciální koncert si připravil Kryštof: 150 minut dlouhou akci jménem „Kinoturné“, ze které se vyklubalo přehrávání jednotlivých songů střídané s promítáním videodeníčků. Vzhledem k šílené atmosféře zaplněného stanu pro mě nebyla videoprohlídka zkušebny či klip zamýšlející se nad kouřením dostatečnou motivací zůstat ve stanu ani do konce klipu.

A na závěr trocha statistiky: celkově na festivalu vystoupilo všech 140 plánovaných kapel na pěti stagích a vypilo se množství piva, které by odhadem naplnilo dva plavecké bazény. Během celého čtyřdenního festivalu jste sledovali report jednoho z 98 novinářů z pěti zemí. Teď nezbývá než doufat, že příští rok můžeme čekat headlinera s naší oblíbenou nálepkou „indie“ na čele a k tomu ještě skvělé počasí.

[lg_folder folder="RfP Den 3 2011-07" count="18" cols="3" paging="1"]
Foto: Martin Kodera

Podobné články: