Krátce po zakončení prvního fetivalového dne na Colours of Ostrava jsme počítali s focením Stephana Micuse, který sice vystupoval až od 15:30, avšak fotit jsme mohli pouze zvukovou zkoušku. Kromě klasických koncertů na nás ještě čekala tisková konference s Brendonem Perrym, polovinou Dead Can Dance. Ten byl také hlavní hvězdou pátečního dne. Kromě něj jsme viděli například Blackfield, Republic of Two, Luno nebo Airfare. Naše odpolední tažení bylo tedy zahájeno v kostele s duchovním interpretem Stephanem Micusem.

Kostelní scéna je jednou z nejzajímavějších z celého festivalu a německému rodákovi vyhovovala snad ve všech směrech. Jeho tzv. „world music“ nese silné symboly nejrůznějších náboženství, a tak z jeho hudby samotné byla evidentní inspirace zejména asijským náboženstvím. I v zaplněném hledišti se spousta lidí nechala unést, „putovala do dalekých břehů lidské duše“. Pro mne byl ale tento hudební zážitek srovnatelný s jakoukoliv ezoterickou plackou, kterou prodávají stánkaři na ulicích.

• Fotografie k tomuto reportu najdete v článku FOTOSTORY: Stephan Micus, Republic Of Two, Luno, Joan As Police Woman, Brendan Perry a Airfare (Colours of Ostrava, 15.7.2011)

Ještě před vystoupením Republic of Two byla ohlášena tisková konference Brendana Perryho v hotelu Imperial. Hlouček novinářů mohl okamžitě pokládat jednu otázku za druhou, a tak jsme se například dozvěděli, že Dead Can Dance budou od letošní zimy pracovat na nové desce, která vyjde někdy během léta 2012 a bude následována velkým turné. Máme se tedy opravdu na co těšit. Zda s tímto projektem zavítají do České republiky, jsme se ale nedozvěděli. Brendan Perry navíc prohlásil, že by rád dělal na další filmové hudbě, bohužel mu ale nevyhovují podmínky producentů, a tak nejspíš čeká na tu nejlepší nabídku.

Mezitím na ArcelorMittal stage probíhalo vystoupení Republic of Two. S těmi jsme se už setkali v Roxy, když předskakovali The Ecstasy of Saint Theresa. Ve stejném složení předvedli svůj standardní výkon, který nikoho neurazí. Kvůli zmíněné tiskové konferenci jsme dorazili až zhruba na druhou polovinu koncertu, nicméně z doslechu jsme se dozvěděli, že právě začátek se ansámblu prezentovaném Jiřím Burianem, Mikolášem Růžičkou a spol. příliš nepovedl.

Dušan: Znáte příběh Jeffa Buckleyho? Není veselý, stejně jako jeho otce Tima. Nedávno jsem o nich četl a včera měl možnost poznat Jeffovu přítelkyni z doby, kdy ještě žil – Joan As Police Woman. Není divu, že po Jeffově utonutí se na nějaký čas stáhla, ale teď je zpět, její kapela je dobře sehraná a nové písničky mají zajímavou atmosféru. Joan je svým projevem blíž Sheryl Crow než třeba Suzanne Vega, mohou za to především střídmé aranže respektující odkaz folkrockových interpretů 90. let minulého století. Na druhou stranu musím uznat, že nešlo o nic převratného a na Joan po Colours nejspíš snadno zapomenu.

Dušan: Za to Luno v čele s Emou Brabcovou mi udělali radost. Jejich jednoduché přímočaré písně také hodně sází na devadesátá léta, ale jejich inspirací jsou spíš portsmouthští Cranes a podobné temnoty, takže nás tentokrát OKD stage hodně bavila. Neubráním se srovnání s Khoibou, kterou jsem měl svého času hodně v oblibě, Ema v Luno na mě působí podobným dojmem, takže je beru jako jejich plnohodnotné nástupce. Jen jediné mě trochu zarazilo a to byla její nejistota v projevu mezi písničkami, takhle ostřílená zpěvačka by mohla působit daleko sebevědomějším dojmem.

Páteční hlavní hvězdou byl Brendan Perry. Fráze „nepopsatelně dokonalá cesta fantasy světem“ by dokázala perfektně vystihnout celý prožitek. Na hlavní stage se v průběhu prvního songu začaly shlukovat davy lidí, až úplně zaplnili celou rozlehlou pláň, aby si hned na to vychutnali impozantně představenou Carnival Is Over. Ano, neslyšeli jsme „pouze“ věci ze sólových desek Brendana Perryho, ale i několik největších hitů Dead Can Dance. Hodina a čtvrt utekla jako nic, protože tohle bylo jedno z nejlépe zvládnutých vystoupení, co jsem v poslední době slyšel. Do toho ten neuvěřitelně silný, charismatický hlas, na němž se čas rozhodně nepodepsal.

Původně jsme měli v úmyslu zajít na New York City stage, kde se měl tuzemskému publiku představit Miles Benjamin Anthony Robinson. Vzhledem ke klasickému „špuntu“, který se před scénou utvořil, se nám nepodařilo cokoliv zaslechnout, natož vidět. A proto jsme se znovu vrátili na Česká spořitelna stage, abychom slyšeli alespoň Blackfield. Už z nahrávek, jsem se tomuto vystoupení chtěl vyhnout. Udělali jsme tu chybu, že jsme jej absolvovali. Blackfield byli snad největší koncertní katastrofou letošního roku. Pokud by režisér Michael Bay dělal hudbu, zněla by zřejmě jako Blackfield. Jedno klišé za druhým, jeden srdceryvný song za druhým, slzy a žádná láska na obzoru. K tomu si připočtěte hard rockový zvuk kytar let osmdesátých a už víte, že vám není špatně jenom z Ostravaru, který na festivalu čepují (i když Dušanovi celkem vyhovuje, tančí totiž po něm).

Rejdis si napsal o Airfare, a tak jsme opět zamířili do na New York City stage, abychom se s klukama sešli. Přece jenom jsme je viděli naposledy při našem rozhovoru při nahrávání desky s Bjornem Thorsrudem. Největší výhodou kapely bylo, že hrála na této stagei. Pokud by totiž byla na některém z velkých pódií, zřejmě by publikum nerozhýbala tak jako právě tady. Přestože sál ovládli, snad každý v publiku si na ně zatančil, nás nijak nepřesvědčili. Airfare se nepochybně snažili předvést své maximum, bavili diváky, běhali a skákali na pódiu, nicméně bez dobrých silných originálních songů časem upadnou do zapomnění. Uvidíme ale, s čím se pochlubí na tolik očekávané desce. Taková menší přátelská rada na závěr: sólo na bicí nebrat! To nebaví snad už ani bubeníky.

Na poslední zastávce jsme měli slovenské Talkshow. Jejich úvod vypadal poutavě, nicméně jakmile začali hrát svou téměř klasickou rockovou kytarovku, zamířili jsme zpět na koleje, abychom nabrali síly na vyčerpávající nadcházející program sobotního dne. Je třeba ale poznamenat, že na našem dřívějším odchodu se podepsala i únava 12 stupňů Celsia.

Podobné články: