Ono je to těžký. Zůstat nezávislou ikonou neni jenom otázka nadšeneckýho přesvědčení a sepětí s tradicí, ale taky o tom, že člověk, umělec tuplem, má potřebu posouvat se, rozvíjet dál svůj srdcovej árt. Nestát na místě. Většinou je těžký takovej krok udělat a ještě těžší ho obhájit. Klasická cesta vede většinou z avantgardy k popu. Bejvá to samozřejmě i opačně ale o tom teď plkat nebudeme, protože tady nejde o badatelskej průřez, ale o jednu konkrétní postavu.

Zola Jesus je hvězda. Velká hvězda. Pořád víc alternativa než pop, bo líp alternativní pop. Talentovaná žába, která už asi ve třinácti nahrávala na kazety svoje ujetý uřvaný a zahuhlaný holčičí proklamace. Diktáty lo-fi hlukovejch orgií a experimentů s hlasivkama a zkoušení co vydržej. Vydržely hodně a hlas je doteď její největší devíza. Proškolenej operou a hlínou nebo tak něčim. Prostě špínou a nelidskym řevem. Desky a epčka jako Tsar Bomba nebo New Amsterdam z roku 2009 jí představily jako temnou psychedeličku a dlužno podotknout, že v tomhle období byla nejzajímavější. Na Spoils už trochu hodila zpátečku a lehce uhladila zvuk ku prospěchu věci. Tady už jsme u toho vývoje. Pak hostovačka u Former Ghosts (taky dobrý) a šílenej split s hypnotickym Burialem Hexem. Majstrštyk nejen uměleckej ale i komerční bylo Stridulum (+ následující Stridulum II s pár skladbama navíc). Tady přišel jasnej vrchol. Hitů až by se jeden začervenal a zvuk upěchovanej tak akorát, aby neztratila svůj dosavadní ksicht. Muselo to ovšem přijít. Po Stridulum se očekávalo, co bude dál, ale tak nějak se asi předpokládalo, že to Zola (jinak pravý jméno Nika Roza Danilova rovná se tleskám, rovná se je nutný s takovym jménem vymejšlet uměleckej nick?) napálí ještě víc do popu.

Novinka Conatus je nejslabší album Zoly nicméně špatný není. Respektive, špatný mi připadalo na první poslech, na druhej a někde u třetího jsem začal chápat souvislosti a nějakym způsobem se sžil s myšlenkou, že sem to mířilo sotva opustila vizionářský bloggerský podhoubí a zmínky o ní se poprvý objevily v Musicserveru. Nemá smysl Zole vyčítat vývoj, protože tak je to přirozený a takhle dopadne každej, komu nestačí androšský kluby. Uvědomuju si hitovej, hlasovej a tři tečky potenciál, kterej Zola bezesporu měla a má, ale ten prázdnej pocit, kterej z Conatus jakožto z první její desky mám, nesouvisí zdaleka jenom s těma symfonickejm slintama v Hikikomori a patetickejma klavírníma preludiama ve Skin. Jako ano, zbytek alba se nese v poklidnym duchu temnejch hitů na první dobrou, který Zola sype z rukávu jako Angela Seo sexappeal z výstřihu. Třeba taková Ixode je vyloženě skvělá skladba, ale problém je jinde. Sám nevím kde přesně. Možná v tom, že to není moc věrohodný, že to celý jenom supluje atmosféru, která v její tvorbě hrála kdysi klíčovou roli, že už to trochu zavání šablonovistostí a možná taky v tom, že tohle všechno je zkrátka v konečnym důsledku jenom jiná tvář Zoly. Víc obyčejná, než tajemná. Víc čitelná, než rafinovaná…

Podobné články: