O tom, že nejzajímavější hudbu nenajdete v hitparádách, ale na druhym konci, v androši, asi není nutný diskutovat. Takhle to je odnepaměti. Koneckonců veskrze všechny kapely, který maj skutečně co sdělit světu, vzešly z undergroundovejch klubů a začouzenejch sklepů. V domácim kontextu to platí dvojnásob.

KlangUndKrach působící jakožto sdružení nadšenců vydávající desky, pořádající koncerty a ve vší nenápadnosti fungující na bázi samostatně fungující jednotky volný muzikantský subkultury týpků, který volně přecházej z projektu do projektu, a kde je každej kámoš s každym, je přesně tim příkladem. Androš,kterej zůstane androšem, protože si nehraje na ambice.

Rouilleux je pro mě osobně vlajková loď celý týhle skvadry. Kluk, kterej si kope na svym písečku, hraje si ty svoje smutný písničky a celá jeho introverce je něčím až romantická. Není důležitý, jaký je jeho občanský jméno, protože jeho hudba odkrývá jeho podstatu víc než zevrubný CVčko. Bohatě by mohlo stačit, že kdysi fungoval jako doprovod bravurních psychedelickejch seancí Ruinu a dodnes působí v hrdinnejch No Pavarotti.

Někdy v září jsem ho poprvé, a údajně zatím i naposledy, viděl coby support King Dudea ve Finalu. A ruku na srdce a nacionalismus stranou, za hrdinu byl ten večer právě Rouilleux, což je v závislosti na tom, že King Dude předvedl fámozní koncertní set, o důvod víc proč si zaslouží zmínku.

Rouilleux – „Zugzwang (Wonderful World)“ from serdzoid on Vimeo.

Debutový album dostalo prazvláštní název Zugzwang. Údajně je to jakási šachová hantýrka označující slepý místo hráče, pro kterýho není žádný výhodný východisko kam táhnout a stejně jako ne úplně veselej název neni úplně veselá ani samotná hudba. Rouilleux se tichošlápsky pohybuje někde mezi existenciálnim folkem a kytarovym dronem. Šeptá i řve, ambientní neurózy se přelejvaj v noiseový shoegazeový surfování, gradující post rock stojí v opozici slowcoreový rezervovanosti (mix zvuku si na bedra naložila další neotřelá postavička Jorge Boehringer aka Core of the Coalman). Vůbec nejlepší kusy alba, Nay I, Courtship a titulní Zugzwang, jsou, řekl bych, reprezentativníma majstrštykama smutnosmutný přehlídky výraznýho talentu, kterej alespoň pro mě představuje nejvyšší ligu současný domácí alternativy. Bez umělejch hypeů a bez instantních emocí. Uvěřitelná výpověď v prvý řadě písničkáře, kterej se nebojí bejt melodickej ale ne na úkor za vlasy přitažený uvěřitelnosti a sebezapření. Neni to jednoduchej poslech, vyžaduje pozornost a soustředění, ale od hudebníka, kterej má evidentně skutečnou potřebu dělat hudbu bez líbivejch kudrlinek, bych nečekal opak, takže jestli to máte podobně, tak není co řešit. Stojí to za to.

Podobné články: