Pražské výstaviště lemují davy lidí s českými vlajkami, okolo postávají „sympatičtí“ pánové s nabídkou koupě lístků na očekávané vystoupení. Teprve po několika minutách jsem zjistil, že se žádný hokej nehraje. To Daniel Landa spustil svou čistou vozovou hradbu. Hned vedle probíhající mše, v Incheba Aréně, ale probíhala dočista jiná ceremonie. Billy Corgan, jeho knírek a čerstvá posádka The Smashing Pumpkins přijeli představit Oceanii. Anebo zavzpomínat na zlatá devadesátá?

Než se Billy pustil do svého kázání, nechal prostor nadějným Ringo Deathstarr. Především díky zdejší security ochrance, která jedním okem pokukovala směrem k vedlejší hale, mi byl odepřen úvodní song kapely. Zato mi bylo dopřáno naprosté zvukové znechucení, to když zvukař zřejmě nějakým nedopatřením zapomněl všechny páčky úplně nahoře. V malém klubu si vezmete špunty do uší a je alespoň částečně po problému. Jenže představte si menší letadlový hangár, v něm zvuky hudebních nástrojů s volume čudlíkem rozpáleným do ruda, od plechových stěn se odráží každý z nich znovu a znovu. Tomu říkám bordel. Pro shoegazeovou kapelu je to ve výsledku hluková smrt.

I když podmínky v Praze nebyly pro Ringo Deathstarr nejlepší, trojice se nevzdávala a urputně bojovala o každého fanouška. Jejich snaží se ale vždy postavila hluková clona, která pohřbívala i ty nejlepší momenty, které nabízejí jejich dvě studiové desky včetně poslední Colour Trip. Volba austinské party je tak trochu překvapující, poněvadž nenabízí retro sound, jak u některých předkapel dřívějších hvězd bývá, ale naopak může fungovat jako symbol současného zvuku. Ringo Deathstarr je kapela, kterou bych na svém koncertním putování nepochybně nevynechal. V Incheba Aréně je ale topil zvuk. Přesto bojovali do posledního dechu a z výsledného duelu odešli jako vítězové.

Pokud bychom měli definovat rockovou hudební scénu devadesátých let, kromě Nirvany nebo Pearl Jam bychom neopomněli zmínit ani The Smashing Pumpkins. A právě posledně jmenovaná parta se v pátek 25. listopadu 2011 opět zastavila v Praze. I když, abych byl zcela přesný, se z původního kvarteta v kapele objevuje jen Billy Corgan jako vůdčí postava současných, novodobých The Smashing Pumpkins. Svou pozici nicméně obhajuje během posledních nahrávek Teagarden by Kaleidyscope i Oceania. A právě posledně jmenovaný  kousek je v rámci probíhajícího turné představován (a to vyjde teprve až začátkem 2012). Slyšeli jsme tak například Quasar, Oceania nebo Pale Horse. Na své si ale přišli i milovníci a pamětníci starších kousků jako Bullet With Butterfly Wings, Cherub Rock nebo Zero (škoda jen, že nezazněla Disarm).

Samotným složením setlistu se ale dostáváme do menších potíží. Totiž původní nahrávky zdobí kromě Billyho hlasu i jedinečný devadesátkový zvuk, zatímco nové nahrávky mají přinést něco nového, zajímavého. Ve skutečnosti ale jen přešlapují na místě a táhnou set ke dnu. Jako by nevěděly, co si počít. Dojmu nepomohlo ani již zmiňované nazvučení v Aréně, jak jsem již zmínil. U The Smashing Pumpkins byl ale výsledek snad ještě o něco horší, a tak Billyho jedinečná barva hlasu zmizela kamsi k vozovým hradbám. Byla-li řeč o zvuku devadesátých let u starších tracků, pak nám ve výsledku nic podobného servírováno nebylo; na vině byl zřejmě opět zvuk v hale. Kromě toho ale každý kousek provázela patnáctiminutová sóla. V roce 2011 je to opravdu obrovský krok zpět a velká šmouha na koncertu amerických matadorů. Finálnímu dojmu navíc nepomohla ani připravená stage, která spíše odpuzovala, než by lahodila našim očím. Nezbývalo tedy nic jiného, než se dívat na sympatickou Nicole Fiorentino.

Ačkoliv se Billy snaží držet The Smashing Pumpkins při životě, jeho rozhodnutí lze připodobnit k boji s větrnými mlýny. Skuteční The Smashing Pumpkins už ale odešli na věčnost někdy v roce 2009. Listopadový koncert v Praze se nevydařil a bude lépe, když na něj velmi rychle zapomeneme, Billy se vrátí k modlitbám a svou starou dobrou partu nechá v klidu spát. Vždyť na tom odcházení není vůbec nic špatného.

Foto: Anna Dufková

Podobné články: