Witch house. Škatulka, která se stala retrem dřív, než stihla bejt právoplatnym pojmem. Takovejch vln už do nás bylo natlačenejch nespočet. Ale alibismus stranou, žádná podobná vlna pro mě nebyla zábavnější. Měla tu smůlu, a z druhýho pohledu vlastně i štěstí, že se na ní svezl každej druhej přizdisráč. To neni samozřejmě jenom záležitostí witche, takhle to funguje napříč spektrem a žánrovejma zákonitostma. Nebudu se pouštět do sociologickejch demagogií, ale dává to logiku už jenom z toho nejprimárnějšího aspektu, že k tomu, abyste se stali witch producentem, stačilo mít doma funkční comp.

Všechny ty Cosmotropie, Suspirie, Ritualzzzy a projekty, jejichž zpětně až komický názvy vyfontovaný stanovejma městečkama a všudypřítomnejma magickejma ikonokódama, fungovaly na sympatický bázi inkognito sekty, kde se nehrálo na hvězdnej kult a uctívání konkrétních postav, jako spíš na až spirituální příslušenství k hranicema nevymezený skupině maníků v kápích.

Vizuál byl pro witch vůbec klíčovej. Mater Suspiria Vision si na tom udělali živnost. Zdálo se to jako jednoduchá propustka ven z ložnic rezonujících pod nátlakem psychedelickejch zvukovejch extravagancí a zpomalenjech vokálů. Warholovský téma „hvězdou na patnáct minut snadno a rychle“ v reálnejch obrysech. Kult podvratnejch celebrit díky kterýmu se Britney, Gaga a Lindsay staly oblíbenejma postavičkama i v nemainstreamovym prostředí. Veselý léta to byly.

Salem byli ti, co to odstartovali, alespoň mediálně vzato. Na jejich velkej debut se po náloži hutnejch singlů Asia a hlavně King Night čekalo ještě předtím, než kdosi kdysi poprvý použil slovní spojení witch house (povídá se, že to byl Pictureplane), a poté, co album King Night vyšlo, už to jelo ve velkym. To album je skvělý i zpětně a ve víc smyslech definovalo, o co že jako teda de. Temno, dusivý spodní beaty, odkazy na devadeátkovej eurodance, strašidelný samply a psycho haluz coby hlavní melodická linka a hlavně zpomalenost na úroveň pekelnýho diktátu alá posedlá Regan z Vymítače ďábla. Jediný, v čem se Salem rozcházeli s početnou obcí následnejch souputníků bylo, že nestáli skrytí v mlžnym oparu ani v černejch hábitech, ale vesele poskytovali rozhovory a nechali svoje vyžilý obličeje putovat po google pics.

Potom, co si těsně po vydání debutu užili dosytosti feťácký party, feťácký turné a bulvární eskapády s Courtney Love, se stáhli. Někde v tomhle mezidobí se witchhouse začal rozmělňovat a sebevykrádat, což bylo v kontextu minimálních prostředků k dosažení kýženýho zvuku očekávatelný a nevyhnutelný. Pár kapel se začlo pakovat a převlíkat zasmrádlej kožich do novýho, upgradeovanýho. Ne každý kapele se to samozřejmě povedlo (respektive hodně kapel a producentů se v týhle kolonce objevilo spíš nedopatřenim, jako třeba How To Dress Well nebo Chelsea Wolfe) a do týhle sorty želbohu spadaj i Salem.

S novinkovym epčkem I’m Still in the Night se vracej zpátky kamkoli jenom určitě ne na výsluní, protože přes sebeparodii cesty na vrchol nevedou. Jasně, je to epčko, čtyři skladby, takže fatální závěry dělat nejdou, každopádně se ale na jakejkoli novej výstřel čekalo, dá se říct, napjatě. Tenhle výstřel pálí ovšem naslepo. Měla to bejt rána přímo mezi oči, ale zamířila spíš někam pod pás. Salem se zakonzervovali ve svý víceméně dost skromný zvukový databázi, což ve výsledku zní logicky jako sto variant na totéž. Fungující vzoreček ohlodanej na kost a motající se v bludnym kruhu. Nuda, která nevyvolává nadšení ani hysterický zhnusení, ale nic. Lautr nic. A to je docela problém.

Titulní track je snůška klišé, která by mohla fungovat jako čítankovej příklad hudebního ustrnutí a neschopnosti přirozený evoluce. Nečekal jsem, že by Salem přišli s fungl novym zvukem a progresem, kterej by svět posadil na místa, kam by se momentálně s pár kámošema pro vlastní dobro měli se sklopenou hlavou ubrat, ale nečekal jsem ani tak okatě pasivní přístup. Dvojka Better of Alone má fajn ústřední motiv, ale ten neni jejich nýbrž katastrofální devadesátkový mindy Alice Deejay. Pod nánosem eurodancovýho šmuku zapadl, tady zase zapadá v strnulym hypnotickym beatu, kterej je bůhvíproč rozředěnej na sedm minut. I tak ale jasnej vrchol. Trojka Krawl je haunted rapování o cucání péra, ehm, ok, a poslední Baby Ratta je další prázdný gesto bez nápadu. Jasně, úplnej průser to neni, nebavíme se tady o středočeský tancovačce, ale stagnace a přešlapování v notně rozkydlý břečce autorský vyhořelosti neni na druhou stranu zase o nic moc lepší než amatérskej revival. Uvidíme, jak to se Salem bude dál, ale za sebe můžu říct, že moje očekávání nebude zdaleka už o napjatosti jako spíš o nervózním trnutí zubů…

Podobné články: