Rok 2012 se do pražských koncertních kronik možná zapíše jako ten, kdy k nám přijeli Peter Hook and The Light a New Order. Prvně jmenovaní si svůj díl odehráli již na začátku roku, v neděli 12. února 2012. Zaplněný Lucerna Music Bar přivítal jednu z nejvýznamnějších osobností nezávislé hudební scény let sedmdesátých a osmdesátých. Peter Hook se spolu se svým synem odhodlali k odvážnému kroku – připomenout si éru Joy Division.

Koncertů, které zahájí místo předkapely dokumentární film, asi mnoho nenajdeme. Peter Hook a produkce, jež se kolem jeho projektu točí, si uvědomují, jak významným kultem se Joy Division za ta léta stali; velký podíl na tom nese vznik filmu Control. Možná právě proto se rozhodli před svým vystoupením pustit třicetiminutový snímek, v němž byla na fotografiích za zvuků jejích nejznámějších skladeb představena kapela Joy Division. Možná v tom můžeme hledat jisté hledání kultu osobnosti. Ať tak či onak, tento pokus se příliš neosvědčil. Po dlouhém čekání byla divákům nabídnuta slideshow fotografií s hudbou. Ano, něco takového si můžete udělat sami, když do vyhledávače zadáte „Joy Division“ a do sluchátek pustíte jejich best of. Po patnácti minutách úmorného vyčkávání tak plný Lucerna Music Bar zíval a netrpělivě sledoval hodinky. Nápad s dokumentem prostě nevyšel; snad jen kdyby jej pořadatelé pustili o něco dříve, zatímco se klub teprve plnil.

Po rozšíření našich filmografických znalostí se ale za velkého potlesku na scénu dostavil Peter Hook, hvězda, ikona. V jeho výrazu je stále ten mladý punker, i když kila dělají své. Po pravici junior. Za zády obal Unknown Pleasures.

No Love Lost, Leaders of Men, Glass. Punkový úvod z počátků Joy Division se postaral o husinu, jakou zažijete jen při nástupu songů, které se do vás v minulosti nezapomenutelně vryly. Jednoduše paráda. A pak už nastoupila kompletní přehlídka Unknown Pleasures, pěkně track za trackem. Přestože Hookymu pomalé pasáže tolik nesedí, což bylo nejvíce zřetelné při Candidate nebo I Remember Nothing, popral se s nimi velmi slušně. Právě po skončení posledního kusu z debutového LP se Peter Hook and The Light poprvé odebrali do zákulisí.

První song přídavku, jedinečná Atmosphere, byla věnována památce Whitney Houston. Právě při tomto songu Hook a spol. ovládli snad každého v sále, už tak skvělá atmosféra vygradovala do pořádných výšin, aby se setlist začal ubírat zase směrem k začátkům Joy Division. Dead Souls, Ice Age, Warsaw, Failures spláchly vše živé, nic v nás už nezůstalo stejné.

Druhý návrat na scénu s sebou přinesl toužebně očekávané Transmission a hlavně Love Will Tear Us Apart. Jedinečná atmosféra, jakou lze jen těžko popsat slovy.

Po odehraní dvou velekousků se Peter Hook and The Light opět odebrali do zákulisí, světla rozžehnuta, publikum začalo opouštět loď. V sálu zůstala sotva polovina původního osazenstva a Manchester se zase vrátil na pódium. Závěrečným songem nebyl hit hitů, nýbrž Ceremony, Curtisův poslední song. Nadšení, tma, Hookyho triko letí v dál, konec. Teď už nepomůže ani slabikář.

Někdo, včetně autora tohoto textu, mohl vnímat projekt Peter Hook and The Light jako ryzí příklad rodinného byznysu, jehož hlavním cílem je vymámit z fanoušků kultu zvaného Joy Division ještě nějaké peníze. Někdo mohl zase říkat, že bez zbytku kapely a po tolika letech už to prostě nemůže být ono. Navzdory těmto argumentům lze ale říci snad jediné: koncert Peter Hook and The Light byl sakra povedený, nadšence nezklamal, skeptiky nadchl. Pokud lze něco vytknout, pak jsou to jen tři věci: úvodní „dokument“, cirkusové osvětlení a Hookův špatně nazvučený vokál. A to je na čerstvého šestapadesátníka vynikající výsledek.

Jak by ale Hooky sám řekl, bollocks!

Foto: Dušan Krejdl

Podobné články: