Noční můrou pořadatelů lze označit nedělní netrpělivě očekávaný koncert M83 a Porcelain Raft v pražském Lucerna Music Baru. Kvůli porouchanému autobusu, kterým se hvězdy večera dopravovaly ze sousedního Německa, bylo totiž vystoupení odloženo nejprve o hodinu, nakonec se ale dveře klubu otevřely až něco po čtvrt na jedenáct, navíc bez Porcelain Raft. Jeho nepřítomnost byla nepříjemným zásahem, zvlášť když se v již tolikrát zažívané frontě našla řada lidí, včetně autora tohoto textu, kteří mu dávali přednost před Anthony Gonzalesem a jeho crew. Přes všechny nesnáze, jež se pořadatelům pletly pod nohy, M83 svůj set Praze odehráli.

Hlava na hlavě, tělo na tělo styl objal útroby Lucerna Music Baru, pohledy stovek lidí upřené směrem k pódiu. Kromě již zmíněného Anthonyho Gonzalese se na něm objevili Jordan Lawlor, Morgan Kibby a Loïc Maurin. Probíhající tour M83 vždy zahajuje Intro (bez Zoly Jesus) z posledního LP Hurry Up, We’re Dreaming a ani pražské publikum nebylo o tenhle zaběhnutý kousek připraveno. Jenže tentokrát to dvakrát nevyšlo. Problémy se zvukem o sobě totiž daly znát hned při prvních vteřinách, a tak panikařila i hlavní zvukařka, sympatická postarší dáma, která se snažila situaci okamžitě řešit, zvládla i úkolovat další okolo postávající zvukaře. Tenhle zvukový chaos, respektive to nejhorší z něj, byl nakonec uveden do “přijatelného” pořádku. Zvukových orgií, jaké hudba M83 nabízí, jsme se ale nedočkali vůbec.

Přestože skladby z výše zmiňované desky zabraly většinu odehraného setlistu, namátkou třeba Reunion, Steve McQueen nebo hit Midnight City, dostalo se i na starší kousky, mezi nimiž byly Graveyard Girl, We Own the Sky či Couleurs. Právě posledně jmenovaná patřila k tomu zajímavějšímu, vlastně právě starší kousky zaujaly více nežli jejich mladší sourozenci. Ale ani tady nehledejte něco nezapomenutelně skvělého.

Opomenu-li výrazný fakt, že zvuk se kapele spolu se zvukaři nepovedlo zvládnout, pak nám ještě zůstává řada faktorů, které M83 do karet nehrály. Tím na první pohled nejvýraznějším byl bez vší pochyb zřejmě alkoholem posilněný Jordan Lawlor, který si zřejmě zahalený v lihovém oparu asi zapomněl zapnout baskytaru. Ačkoliv na pódiu předváděl jednu kreaci za druhou, při nichž více než hudebníka připomínal kašpárka na provázku, z jeho nástroje nevyšel snad jediný tón. Děkujeme alespoň za ty klávesy, protože jinak by se mohlo zdát, že je jen jakousi prapodivnou nevkusnou kulisou, která v několika slabších chvilkách svým čelem málem orazítkovala pódium. Rozebírat bicí, jež v některých momentech zapomněly hrát, či kvalitu vokálů pak už asi nemá ani smysl.

Pokud bych chtěl svou oblíbenou kapelu extra bránit, tedy nezmiňovat výše uvedené a další problémy, pak závěrečnému dojmu nepřidá ani odehraná doba, totiž zhruba čtyřicet minut základní set a cca patnáct minut přídavky. Pardon, ale něco mi říká, že už jen za tohle by je v Británii odsoudili vybottlováním. Praha aplauduje.

Nabízí se proto jednoduchá úvaha – nebylo by snad moudřejší, kdyby se pořadatelé s oběma kapelami dohodli o posunutí koncertu třeba i o několik měsíců, aby se vše stihlo řádně připravit a netočilo se až do červeného? Za večerem, jenž byl označován koncertem jara, někým i roku, totiž zůstala jen nepříjemná pachuť a vzpomínka na “staré” M83.

Foto: Dušan Krejdl