Pátek podvečer, navíc třináctého, lidé unavení po pracovním týdnu, narvané tramvaje, tradiční ulička hanby od Hlavního nádraží k zastávce. Kometa právě poráží “perníkáře” a Kuře v hodinkách na Žižkově slibuje parádní večer. DGSBDS (The Dogsbodies) tady křtí své první EP natočené u Borise Carloffa v produkci pánů z kapely The Prostitutes. Nazvali ho Call It What You Will a nastal čas ho otestovat v přímém (živém) podání. Ale nepředbíhejme, večer teprve začíná.

Jako první se totiž na pódiu objevují broumovští Kluci z marmelády. Už ten název vás musí chytit za uši, i kdyby se nakonec mělo jednat o recesistickou dechovku z východního Německa! Když sjedete jejich napůl infantilní hlášky na Bandzone, pochopíte, proč právě Kluci z marmelády. Kuba (zpěvák) omlouvá nepřítomného klávesáka Karla, který je na ostrovech, a nabízí místo něj 32bitovou náhradu v podobě laptopu. A jde se na to. Bubeník nám vytlouká duši z těla, slečny pod pódium skáčou jak uhranuté, a přestože se jedná o její pražský debut, kapela vypadá sebejistě a se stejnou jistotou sází své koncertní pecky. Musím přiznat, že se mi právě takovéhle skloubení elektroniky a živé kytarové muziky líbí. Je to hravé, taneční, dostatečně energické, někde mezi beastyboyovským doprsouplácáním a hravostí DIOYY. O Klucích z marmelády toho ještě hodně uslyšíme. Kapele přeju, ať jim tenhle DIY přístup vydrží co nejdéle, protože to dělá dobře.

The Prostitutes měli podle avíza vystoupit akusticky, nebo alespoň poloakusticky. Nakonec z toho byl set vhodný pro Late Night Show, takový čistý a pohodový. Nebudu tu lhát, viděl jsem je poprvé živě a jejich muziku nemám naposlouchanou. Vystupování kapely mi přišlo až moc profesorské, ale jak jinak, když těm pod pódiem bylo o půlku míň a stejně tak i členům ostatních bandů. Třeba si k nim ještě cestu najdu, zatím mě to ale ke shánění jejich muziky nežene.

A nakonec křest The Dogsbodies. Pátek třináctého zafungoval napodruhé (poprvé to bylo s místem koncertu, který měl původně proběhnout v A Studiu Rubín) a zvukař si vybral slabší chvilku. Pár minut trvalo, než našel ty správné odposlechy a spároval je s příslušnými nástroji. Nic, co by nám trhalo žíly, zbytek koncertu dopadl dobře. Psotělci (díky Jeane za překlad!) na to vlítli ve velkém stylu a ještě hlasitěji než obě předchozí skupiny. Zdeněk (zpěvák) zní naživo ještě přesvědčivěji a na kytaru hraje, jakoby jí používal jen tak mimoděk. Živé provedení nahrávek z EP je údernější, klávesy v nich tolik neční a daleko víc vnímám jejich dynamiku. Slova písní doslova ožívají v ústech fanoušků a The Dogsbodies potvrzují, že refrény skutečně umí. Dojde i na křest, polívání CD, prodej doma vyrobených nosičů a pořádnou party až do rána, ze které jsem radši odešel hodinu po půlnoci.