Dnešní nostalgický návrat ke kytarám nás zavede do roku 1993, kdy vyšlo druhé album oxfordských Swervedriver s názvem Mezcal Head. Adam Franklin a Jimmy Hartridge museli před jeho vznikem čelit řadě výzev. Nejprve vzal kramle bubeník, za něho se náhradu ještě podařilo bez problémů najít. Na odchod basáka těsně před natáčením už ale dvojka nestačila zareagovat a čtyřstrunný nástroj při nahrávání obsluhovali střídavě oba hlavní protagonisté. Deska Mezcal Head se ale nakonec povedla a vynesla Swervedriver roli předkapely při americkém turné Smashing Pumpkins.

A teď k muzice samotné. První co vám na Last Train To Satansville musí učarovat, je repetitivní basa, která sice není nijak výrazná, ale její háčky se vám zaseknou do ušních boltců hned od prvního doteku trsátka. Naléhavé náladě písně pomáhá jednoduchý rytmus a čistě nazvučené céčko s bellem, žádné experimentování, kromě činelů jede skoro vše na středu. Základní stavební materiál bychom měli, tak se zaposlouchejme do kytar. Ty na britskou kapelu znějí hodně Americky, jak stylem hraní, tak svým zvukem. Písnička nemá typické refrény, jejich místo zaujala neuvěřitelně sugestivní kytarová vyhrávka. Také Adamův hlas jakoby spíš patřil nějaké kapele ze Seattlu, až na to, že v něm nenajdete klišé, které se jako pavučina obalilo kolem nahrávek většiny grungeových kapel první půlky devadesátých let. A pak ten text! Zlý sen o dívce, za jejíž údajnou vraždu je hlavní hrdina odsouzený nejspíš na doživotí, prostě paráda.