Americké město Baltimore, známé svým subtropickým rázem počasí (věčné vlhko, skoro žádná zima), dalo světu v posledních letech hned několik vynikajících indie souborů. Určitě budete znát alespoň trojlístek Wye Oak, Beach House a Lower Dens. Poslední dvě jmenované kapely navíc letos na jaře vydaly své nové desky a tak trochu na dálku spolu svedly bitvu o přízeň fanoušků. Já se v recenzi zaměřím na projekt freak-folkařky Jany Hunter nazvaný Lower Dens, který mimo jiné na konci května zavítal na pražskou Sedmičku (přečtěte si náš report).

A právě tam jsem si jejich čerstvě vylisovanou placku Nootropics pořídil a strávil s ní uplynulý víkend. Někde jsem četl, že kapela své druhé album (první se jmenovalo Twin-Hand Movement) nahrála během intenzivního koncertování a je-li tohle lék na nepovedené nahrávky, tak tenhle postup doporučuju všem muzikantům. Takhle konzistetntí a vygradované dílko jsem totiž už dlouho neslyšel, ale začnu pěkně od začátku.

Zvuk je první věc, kterou budete při poslechu Nootropics řešit. Na jedné straně krásně čistý, až uhlazený, na straně druhé nesmírně dynamický, jako byste zapálili knot od bomby a pomalu pozorovali, jak se jiskra blíží k rozbušce. Po úvodní Alphabet Song s přidušenými bicími, která se náladou pohybuje někde mezi Beach House a Still Corners, přichází první vrchol LP v podobě nahrávky Brains. Její riff zní, jako by si ho Lower Dens vypůjčili z Gamma Ray od Becka a nechali na něm vyrůst rozkošatělý strom hypnotických melodií, jenž přeskočí i do instrumentálního dovětku Stem.

Otáčím vinyl na stranu B (ještě mě čekají C a D!). A tam hned na začátku líně plynoucí skvost nazvaný Propagation, který se nám podařilo zachytit i na pražském koncertě skupiny. Následuje naléhavá Lamb a u Candy se mi vybavuje hlas Siouxsie ze Siouxsie & The Banshees. Na tohle připodobnění jsem několikrát myslel i během jejich koncertu. A napadlo mě ještě jedno – Stereolab. Sice nevidím mezi oběma kapelami žádnou přímou spojitost, ale Lower Dens spíš beru jako přímé nástupce scény, kterou obě zmiňovaná uskupení tvořila v 80. a 90. letech.

Závěr desky si nejlépe vychutnáte se zapálenými svíčkami a sklenkou červeného. Lion in Winter 1 vás odnese kamsi do útrob indického chrámu a zahraje na vaše alfa vlny. Budete mít podobný pocit jako při hraní kultovní adventury Atlantis někdy před patnácti lety. Nova Anthem pro změnu jako by vypadla z filmu Donnie Darko a závěrečná In the End Is the Beginning vás usmrtí a vzápětí vrhne do nového života. Nechte se také pohltit, stojí to za to.

• rozvláčnější konec desky