Liars jsou zpátky! Chtělo by se říct, že v plný síle, ale v jiný než plný se Angus Andrew a jeho brooklynští neuroboys o slovo v podstatě nehlásej. Každý jejich album (od 2000 dohromady šest) je očekávaný, jak první hudlan v jarní edici roztouženýho deníčku klasický čtrnáctky, tj. (ano, zkratka tj. je letos moje lingvistický must have) hodně.

Důležitym, ne-li vůbec nejdůležitějšim ukazatelem / aspektem jejich tvorby a zároveň tím, co z Liars dělá nekriticky zbožňovaný ikony nezávislý hudby (jakkoli se label Mute, na kterym vydávaj prakticky od počátku kapely, může v kontextu sáhodlouhýho výčtu “skutečně” nezávislejch, diy a v přístupu punkovejch aktuálních labelů zdát jako pouhou celkem slušně prosperující aka komerční továrnou. Nahlížet na to ovšem touhle optikou je víc než cokoli jinýho utopistická naivita neznalýho), je jejich neotřelej zvuk nebo alespoň neustálý pokusy o něj. Jejich vyzdvihovaný vizionářství spočívá v prvý řadě v hledání tohohle zvuku. To je v drtivý většině úspěšný a obecně vzato nehraje až takovou roli, je-li tenhle zvuk zakódovanej v lascivních kytarovejch orgiích s hlukem, v elektronickejch výbojích nebo v bicích sólo experimentech, jako tomu bylo a pořád je u doposavaď největšího Liars majstrštyku a sice na geniálnim albu Drums Not Dead z roku 2006.

Když to stručně vezmeme popořádku, tak na debutu They Threw Us All in a Trench And Stuck a Monument on Top (2001) brázdili Liars vody veskrze tanečního dancepunku, na dvojce They Were Wrong, So We Drowned (04) řádně zatemnili a definovali svůj skličující a ne úplně přátelskej zvuk, na třetim cd Drum’s Not Dead se dostali do slovníku široký veřejnosti experimentálních nadšenců a do škatulky žbožnovanejch, eponymní čtyřka z roku 2007 byla a je asi nejpsychotičtějšim, rozuměj nejdivnějšim, a taky nejtrvdšim příspěvkěm jejich diskografie, naproti tomu pětka Sisterworld tim nejslabšim. Novinka WIXIW (ne, fakt se mě neptejte jak se to má vyslovovat) se pohybuje v elektronickejch vodách a v nemálo případech připomíná Becka, když má zrovna černou hodinku, případně, a to spíš jen tak decnetně, i Primary Colours od The Horrors (No.1. Against the Rush ve stavbě lehce evokuje famózní Sea Within a Sea od pseudo-post gotiků). Od milionkrát zmiňovaný Drum’s Not Dead (milník, no) je WIXIW bezpochyby nejlepší věc a přes to vlak nejede. Oklikou se dostáváme k úvodnímu zvolání a následujícímu odstavci, protože to, že novinky Liars vždycky předchází velký očekávání, není logicky jenom otázkou náhody. Psát o další mý desce roku asi ztrácí postupem času efekt ale…