Příběh skoro jako z klasického fantasy románu. Dvě strany se spojily, aby společně porazily vyčpělost a staré stíny a k tomu ještě probudily dávného nablýskaného anděla z letargie. Ten totiž v poslední době trpěl nedostatkem jakékoliv invence. A právě s její plnou náručí přišli již tradičně a.m.180 collective a Landmine Alert. Do rozespalého Rock Café v neděli 3. června 2012 přivezli brooklynské trio Bear in Heaven, vancouverský projekt Nikki Never zvaný Terror Bird a nakonec i tuzemskou progresivní elektro partu KPFRM z Nové Paky.

Právě pro posledně jmenované pány bylo nedělní vystoupení velkou příležitostí. Už z prvních poslechů jejich nahrávek na Soundcloud jsem se začal připravovat na pořádnou dávku humoru zabaleného do nápaditých elektronických motivů. Letmý pohled na oba interprety tato očekávání jen potvrdil, nečekejte vizáž Pata a Mata, čekejte spíš, a teď to prosím nevnímejte pejorativně, dva mameluky, co se svou hudbou upřímně baví. Je zvláštní, jak tenká hranice je mezi satirou a trapností v jejich podání, já jim ale vše uvěřil a neuvěřitelně se bavil. Kromě ujetých textů a samotného vystupování ale v žilách KPFRM koluje krev složená z jedniček a nul, která opravdu baví a zároveň nabízí mnoho progresivního. V Rock Café navíc měli vynikající zvuk. Když to vezmu kolem a kolem, nebojím se KPFRM už teď označit za jeden z nejzajímavějších objevů roku. Pokud se rádi bavíte (teď už to slovo použiji v reportu naposledy, slibuji) a elektronika zabírá většinu místa ve vašem mp3 přehrávači, rozhodně jejich koncerty neopomeňte. Určitě se tam uvidíme.

Nikki Never Českou republiku zná moc dobře, už v roce 2009 vystoupila na festivalu Creepy Teepee, kde se nesmazatelně zapsala do přehrávačů snad každého, kdo se její performance zúčastnil. Se svým projektem Terror Bird však do Rock Café zavítala v oslabené pozici bez dvou členů, pokud se nepletu. Na rozdíl od nahrávek, jež nabízí kytarovku s prvky popu, nám byla dopřána osmdesátková diskotéková přehlídka, které chyběly snad jen kolečkové brusle a disko koule. Tahle atmosféra byla navíc umocněna vizáží Nikki Never, její líčení a úbor totiž do velké míry připomínaly známého aladina Davida Bowieho. Ač tahle diskotéková jízda zdánlivě nic nepostrádala, dokázala bohužel zaujmout jen během prvních pěti songů, poté už začala splývat do jednoho chuchvalce. Přesto si jejich vystoupení dokáži v pestrých barvách představit před Hercules and Love Affair (report z květnového vystoupení v MeetFactory) snad o něco lépe, než před medvědem.

(Zprvu je nutno zmínit, že desky Bear in Heaven na mě působí velmi rozpačitě, mají velký nevyužitý potenciál, který, jak jsem se domníval, mohl naplno vyniknout teprve naživo. Tento prvek můžeme bezesporu najít u celé řady dalších kapel (hned se mi vybaví kupříkladu We Have Band, kteří se před nedávnem představili v MeetFactory).)

Už ztvárnění samotného pódia pro hlavní hvězdy večera zasloužilo ovace ve stoje, čtyři zářivky umístěné tak, jako by tři sjednocené vysílali směrem do nebes, k anděli na stěně, signál, že se rozjíždí vynikající party (trochu to připomínalo úvod klipu ke skladbě Reunion od M83). Jon Philpot se svými kumpány probouzí svou nejsilnější stránku právě naživo při koncertech, přesně, jak jsem se dříve domníval. V každém těle dokázali probudit neutichající energii, kvůli níž se ani ti nejotrlejší nedokázali udržet v klidu a všelijak se nepohybovat do rytmu. Ačkoliv hlavní páteř většiny songů medvědů tvoří hudební nástroje, kytara, basa, bicí, jsou to právě jednoduché elektronické prvky, které pak každý z nich šperkují onou energií, jíž probíjejí všechny v sále.

Od první vteřiny do posledního tónu to byla parádní krasojízda, které nelze nic vytknout. Všechno dokonale sladěné, slabší songy vykvetly, ty s větším potenciálem celou pompéznost akce jen vygradovaly. Přesně takhle by to v jednom z nejznámějších pražských klubů mělo vypadat častěji.

Foto: Dušan Krejdl