Již při oznámení návratu The Mission na pražské pódium srdce mnohých gothic rockerů zaplesala. A já už začal plánovat rozdělení reportu do dvou linií, první z pohledu fanouška, který se koncertem vrátil do minulosti, který melancholicky zavzpomínal na “staré” časy, druhá se současným pohledem. Jenže sami nejspíš víte, jak to s plány obvykle dopadá, koncert v Paláci Akropolis se nakonec vyvíjel úplně jinak.

Žádný genealogický rozbor The Mission ode mě nečekejte, byl by to totiž nekončící seriál, který mile rád přenechám Dušanovi v jeho Flashbacku, kde se jim už koneckonců dvakrát věnoval (poprvé a podruhé). Přesto si dovolím alespoň trochu naznačit, že tahle gothic rocková parta si na přelomu let osmdesátých a devadesátých dokázala do hudební historie zaseknout poměrně slušný historický milník, se kterým nepohnula ani jejich nepříliš povedená pozdější tvorba.

Do Akropole však pánové dorazili v původním triu, ve složení Wayne Hussey, Simon Hinkler a Craig Adams a jejich image už na staré časy dávala zapomenout. Nebyla to ale pouze ona, co se za tu dobu změnilo. The Mission totiž do své staré tvorby poměrně výrazně zasáhli a snažili se ji obléct do kabátu šitého jehlou nového milénia. Fanoušci jejich příjemných kytarových linek tak nepochybně odcházeli zklamaní, jelikož byl tento významný a vskutku nedílný part zvuku The Mission jedním z jejich pilířů. Pravda, ony tam občas takové momenty byly, ale někde v naprostém pozadí, kde je šlo zahlédnout jen z povzdálí.

Jenže co hůř, jak už název vody, v níž se všichni pánové léta pohybují, napovídá, na čtvrtečním vystoupení nebylo po jakékoliv příchuti temné ani vidu, natož slechu. The Mission nabídli koncertní variaci na pop rock let nultých. Přitom ještě úvodní Beyond the Pale značila, že půjde o trochu jiný zážitek, než jsme původně očekávali, avšak povedený. Každou další minutou se tento sen ale rozplýval. Wayne Hussey proměnil svou image a stylizoval se do role Bona z U2, a to nejen svými brýlemi a sestřihem, ale i pohyby, gesty a docela možná i zachraňováním planety od jejího sebezničení, Simon Hinkler zase silně připomínal variaci na téma Wabi Daněk a Wanastowi Vjecy, Craig Adams nakonec chemika Michaela Londesborougha. Společným znakem reklama na zdravý úsměv, jak na orbitky. A tohle nemá s původními The Mission vůbec nic společného.

Kromě až zábavové podívané tady mohu jmenovat hned několik příkladů naprostého nevkusu, s nímž Wayne a spol. do Prahy zavítali. Když už se pánové rozhodli přejít na stranu pop rocku, nechť tak činí naplno. Z jakéhosi mně neznámého důvodu si ale v polovině představení usmysleli, že zkusí přivolat atmosféru let minulých, osvětlovače požádali o naprostou tmu a už se jela jedna póza za druhou, které by snad neuvěřilo ani malé nezkušené děcko v ruce třímající káču. O to zvlášť bizarně působí, když se Simon Hinkler rozhodl tuto nastalou “atmosféru” rozbít světýlkem, kterým chechtajíc se mířil na diváky.

Dosud jsem nezmínil bubeníka Mikea Kellyho. A to by byla velká škoda. Nepočítám-li jeho tři závěrečná sóla na bicí (už jedno je až příliš, k čemu je nám, probůh, hattrick?), narazili jsme na momenty, kdy se kapela rozhodla jet bicí ze samplů, a tak milému Mikeovi nezbývalo, než se za bicími nudit. Na pódiu v takovém případě během koncertu nelze dělat nic jiného, než si poťouchle hrát s paličkami, variace na čínské hůlky nebyla výjimkou.

Vrátím-li se k Waynovi, z hlavy už asi nedostanu moment, kdy mu v polovině songu Wasteland, nepletu-li se, došlo, že má v ruce špatnou kytaru, a tak po několikavteřinové rozmluvě se spoluhráči přímo na pódiu pánové přestali hrát, Wayne si vyměnil a naladil tentokrát už správnou kytaru a začalo se nanovo. Závěrečné přídavky složené takřka jen z coverů už asi nemá smysl ani komentovat (proč má kapela s takovou tradicí a tak silným repertoárem zapotřebí během přídavků nabízet covery?).

The Mission se v Praze neukázali poprvé, možnost se s nimi shledat tu už jednou byla a nenechal si ji utéct ani Dušan. Jeho pohled na ono výše popsané vystoupení tak může být jiný. Já v něm však nevidím nic jiného než zmar a zklamání. Mise skončena.

Foto: Dušan Krejdl