Lucerna Music Bar v neděli působil jako doupě spřízněných duší. Prapodivně chladná atmosféra vládla v celém prostoru lemovaném třemi bary, nosnými sloupy a půlkruhovou scénou. She Wants Revenge o sobě tvrdí, že jsou temnou kapelou, která čerpá z odkazu těch nejtemnějších uskupení historie. Právě proto bylo v klubu, umístěném deset metrů pod povrchem, možné vidět černou barvu oblečení na tisíc způsobů. Nebo spíš na dvě stě, víc lidí se na kalifornské potemníky podívat nepřišlo.

Mobilní telefony překreslily informaci o čase na 21:04 a na pódiu se pomalu usídlili tuzemští Luno. Čekalo mě už třetí setkání s touhle pro mě stále novou kapelou Emy Brabcové (to první proběhlo loni na Colours, druhé letos v Akropoli). Hned první písnička dala tušit, že tentokrát bude všechno jinak. Zvukař zachoval hlas zpěvačky trochu potlačený, ale stále dostatečně srozumitelný, takže z kapely konečně neudělal “Ema Brabcová & The Band”. Nahrávkám to jen prospělo, navíc kvůli Ankle Deep in a Swamp, druhé v pořadí,  jsem si za sto peněz a nějaké drobné běžel k šatnám pořídit jejich letošní EP Litato. Někde na webu jsem četl, že Luno jsou tak smutní, až to nebaví. No a zrovna v Lucerně mě to poprvé opravdu bavilo! Před dvaceti lety by Luno způsobili senzaci, před dvanácti zažili úspěch srovnatelný s nástupem Briskeby a Placebo, dnes je to tak trošku sebevražda na samotě u lesa.

She Wants Revenge se loni nadechli díky albu Valleyheart k novému dobytí hudebního světa. Oprášili temnou a leckdy pěkně zvukově špinavou historii a vytvořili dobře poslouchatelné dílko balancující někde na hraně alternativy a rocku. Táhla na mixážním pultu zůstala ve stejné poloze, v jaké se ocitla na konci vystoupení Luno. Zvuk byl opět čistý, jen bicí v tom vzduchoprázdnu nepěkně rezonovaly, což se s postupující hluchotou zvukaře zhoršovalo písničku po písničce. Z prvotního nadšení mi v průběhu koncertu začaly postupně všechny věci splývat v jednu jedinou dlouhou kompozici. Dikce Justina Warfielda s vizáží dealera z Václaváku byla sice bezchybná, ale stále stejná. Písnička, písnička, žádné překvapení, písnička. O největší vzruch se tak nakonec postaral hyperaktivní fotograf s obrovským číslem na zádech (bylo to 69?), který u pořizování svých záběrů doslova tančil, vrážel do lidí a působil jako pes, kterému se konečně podařilo překousat provaz od boudy.

Luno pro mě tenhle večer za jedna mínus (místy nebylo slyšet synťák), She Wants Revenge za lepší tři.

Foto: Eva Krakovičová