Začínat klasickejma prázdninově nastřelenejma frázema se v tomhle období přímo nabízí a ani já se tomuhle klišé nebudu nijak vyhejbat. Pro mě osobně prázdinová euforie a veselí startuje dvanáctýho července někdy kolem poledne ve vlaku směr Kutná Hora a následnejch pár dnů v areálu kutnohorskýho pivovaru, kde nehodlám koštovat ani tak pivo, jako spíš vodku a barvitej výkvět celosvětovýho androše. Creepy Teepee je srdcovka, to je jasný mně, je to jasný ostatnim nadšencům, co tam razej, mělo by to bejt jasný těm, kteří ještě váhaj, a mělo by to bejt jasný i těm, kteří hodlaj tohle léto odkroutit s lidově vydesignovanym festivalovym náramkem Rock for People, a tudíž nepokračovat ve čtení, protože o jejich svátku další zmínka už nepadne, protože potencionální lákadlo a případnou konkurenci Faith No More, Prodigy a dalších svěžích jmen najdou spíš v programu Lucerna Music Baru než tady. Každopádně tenhle a příští čtvrtek se moje Freakshow ponese na vlně creepy festivalovýho průvodce po kapelách, který podle mýho uvážení zasloužej největší pozornost.

Bez okolků přiznávám, že ač nepatřim mezi hatery hardcoreovejch a metalovejch spolků, tak by bylo pro mě jednodušší napsat pár řádků o Mišíkovskym bigbítu než o hardcore-screamo-metal-punkovejch kapelách, který maj v line-upu letošního ročníku bohatý zastoupení, a ač věřim a slyšim, že Excepter, Xaddax nebo Sun Worship maj bezpochyby co nabídnout, tak spíš než je zabalit do vše a zároveň nic neříkajících frází typu “fakt nářez” a “extra silnej masox” vás odkážu na stránky zasvěcenějšího.

Oupa je Daniel Blumberg z Londýna. Hezky maluje (údajně se chystá i nějaká verni těsně před krýpkem) a obaly Oupa i domovskejch Yu(c)k jsou do posledního jeho práce. Ok, je to trochu monotematický, ale má to styl. Totéž se dá říct i o Oupa a vlastně i o Yu(c)k ale konkrétně v případě toho, o čem je řeč v prvý řadě (alias o Oupa – pro ty míň chápavý), je to myšleno v tom nejsrdíčkovatějším smyslu slova, protože na monotématičnosti a jakymsi jímavym minimalismu je postavený fungování celýho jeho slavnýho sólování. Hraje na rozjitřenou, nostalgickou notu a komornější ve výrazu je už jenom Perfume Genius. Poslechněte si lpčko Forget, nebo ještě líp famózní cover It’s Rough od Smoga (s klipem Porcelain Rafta) a zaručuju vám, že pod dvě balení kapesníků nejdete. Vydává Tlustá Vačice (Fat Possum).

Little Ruckus mě rozsekal. Já k těmhle vyskákanejm týpkům, který se v rámci show navlíknou do leopardích koktejlek a následně jima vyválený vytřou podlahu, vždycky tíhnul. Dom Rabalais (jinak taky půlka elektropopovýho dua Utopia Park) někde z křupanskýho Mildwesternu je klasickej příklad anarchistickýho magora s andělskym kukučem, na kterýho máte potřebu uvalovat svoje zcestný morální zásady, ale vnitřně s nim sympatizujete a fackujete se za to, že nemáte nebo jste v jeho věku neměli koule na to užívat si na tomhle principu. Hudebně je to takovej divokej koktejl popu, techna, rapu, hip hopu, árenbíčka, zábavičky a neuvěřitelný performance vyrobený na koleně, značka DIY až za hrob.

Munnen jsou ze Švédska a údajně jsou to velký kámoši Iceage, čemuž bych teda věřil, protože s nima za prvý jeli turné a za druhý oba spolky pospolu docela zdárně a výrazně nakopávaj zadky všem těm, kteří si pod švédskou hudbou představujou cinkavej xylofon a melancholický zápisky o tuhejch zimách a jejich vztahovejch oxymorónech. Oficiálně se řaděj do kolonky postpunkovejch svěženek, ale občas, a ne zas až tak málokdy, se dokodrcávaj až k divokejm experimentálnim zásekům math-rocku a takovejch těch dalších divnejch sub/podkolonek. Zpěvák ke všemu vypadá jako zosobnění snu naivních matek o ideálnim partnerovi pro jejich malou holčičku, kterej ovšem sotva zaklapnou dveře od pokojíčku s plakátem My Little Pony vybalí svoje zvrhlý nápady, drtičku s trávou a desky Pere Ubu a Cave. Skvělý.

O Blanck Mass by stačilo říct, že jde o bokovku Benjamina Johna Powera z Fuck Buttons a o podprsenky na pódiu nebude nouze, ale dobrý je, že přes lidovost a hudební minulost to na nás lacině nezkouší. Blanck Mass je totiž trochu jiná liga než Fuck Buttons. Ne zas tak moc, ale z noiseovýho ambientu, na kterej si nás všechny (a nekecejte, že ne) zaháčkoval, zůstává jenom ten ambient. Čekáte- li vkusnějšího uspávače hadů, tak jste vedle jak Kateřina Kristelová na moderátorský židli, protože a poněvadž tenhle výlet za hranice nerušivýho gulity pleasure poslechu se ubírá spíš směrem ne nepodobnym třeba Oneohtrix Point Never nebo analogovejm hypnagogic namlouvačkám šílenýho Marka McGuirea (Emeralds).

Pod nickem Ben Butler & Mousepad, kterej evokuje spíš jazzovej kvartet z Nebrasky, se skrývá Joe Howe z Glasgow. Trochu úlet vám řeknu. Kdysi si řikal (nebo nevim, možná si tak ještě řiká) Gremlin nebo ještě líp Gay Against You a spíš než že by vydával svoje autorský věci, do nás sázel remixy jak na běžícim páse. Od Deerhoof po Klaxons a na turné (sám nebo ve dvojce s Bastianem Hagedornem na bicí) byl s Lucky Dragons až MSTRKRFT. Asi tak. Vloni vydal epčko Gif N Run a nic novějšího od tý doby zatim ne. Jinak klasika: synťáky, interní vtípky, divná elektronika, občas nějaký struny, komplexy a brejle.

Zkuste si v Google zadat Stay+ a vyjedou na vás U2 a Shakespeare Sisters. To jednoho dokáže odradit celkem fatálně, ale je to škoda, protože Stay+ je kapela, která má na to vám všechny ty nebetyčný dna, kterejma se pravděpodobně budete muset přebrodit, vynahradit. Z taneční horečky v jejich režii si svoje pozitiva odnese raveovej pamětník se zornicema velikosti pingpongovýho míčku stejně jako zadumanej old schooler se zálibou v duchařině. Tanec jejich ražení čerpá z tisíce a jednoho záblesku minulosti, ale zní současně a hlavně naprosto originálně. Nevim, jak to ty týpci dělaj, ale tušim, že reputaci si mimo produkci hodně nahonili i přes promo fotky kouřících dětí, černochů na okraji společnosti a hlavně kvůli tomu, že pár měsíců dozadu jste přes Google vyhledávač nemuseli čelit takovejm podpásovkám, protože pod původnim názvem Christian AIDS vám moc jinejch odkazů nenaskákalo.

Blithe Field se rád vizuálně prezentuje jako klaun. Manéž Bolka Polívky v tom nehledejte, protože to tenhle mladíček (dvacet let, Spencer Radcliffe) koncipuje spíš jako smutnopoetickou hru na to, kdo je víc emo než já. Na to jak je mladej má toho za sebou tolik, až by to člověk stejně mladej a ještě spíš starší mohl brát jako provokaci, ale v rámci invaze podobně nadanejch souputníků nastupující generace oduševnělejch talentů (King Krule, Arrange) je jednodušší nad tim mávnout rukou a bodře je poklepat po zádech s úsměvem ze série “jsem nad věcí”, protože nikdo nechce vypadat jako závistivá stará hysterka. No každopádně pět alb, tisíc malejch labelů a fůze folku, elektroniky (ne, schválně jsem nepoužil termín folktronica) a samplů dětskýho mrmlání. Fajn záležitost.

Ensemble Economique je projekt Briana Pyleho, kterej by víc lidem mohl možná bejt povědomej z projektu Starving Weirdos (mě ne, ale co já vim, jak to máte vy) a u mě to vyhrál na plný čáře tim, že pod kolonkou label je hezky tučně vyznačený Not Not Fun, a jelikož už by mohlo bejt fest trapný potisícátý onanovat nad tim, jak miluju všechno, co je s timhle labelem spojený, tak už to rozmazávat nebudu. Pochází z Manilly v USA, takže nenosí podpatky a narámky s železnejma pyramidkama velikosti talířů jako snědí playboyové z Manilly (Lookbook dot com a nestydim se za to) a přesně v duchu svýho chlebodárcovskýho know-how si sviští na dráze dronující psychedelie a weird folku. Na nejnovějším lpčku Psychical hostuje jeho choť, Tom Carter z Charalambides a obal…obal dělala Amanda Brown. TA Amanda Brown, který dělám reklamu i na pohovorech do práce, protože jí miluju, důvěřuju a odpouštim, že na sebe egomanicky strhává pozornost i v místech, který by měly patřit jinejm.

ENSEMBLE ECONOMIQUE – To Feel The Night As It Really Is from PɨK on Vimeo.

Nechci se opakovat, takže pár řádek o holkách Molly Nilsson a Minervovic Marii, který na festivalu k mýmu obrovskýmu nadšení taky odkroutěj svejch pár minut, najdete tady a tady.

Dalších pár jmen příště. Tady jsou ofiko stránky a pár dalších info. Amen.