Vystoupení losangeleské čtveřice Warpaint v pražském Paláci Akropolis bylo provázeno zvukově špinavým úvodem. Toho jsem se trochu lekla, protože jednou z účinných zbraní kapely Warpaint je bezpochyby nenuceně provokativní vícehlasé sténání, které se v úvodní zvukové bublině ztrácelo. Odklepáním paliček zlomila Stella Mozgawa několikaminutové intro do úvodního songu Bees, zvukař začal točit kolečky a v průběhu prvního a druhého songu se vše naštěstí napravilo, jako když dohladka rozčešete dlouhé zacuchané vlasy, abyste je spletli do pevného copu, stejně jako se do sebe splétaly hlasy Emily Kokal, Theresy Wayman, Jenny Lee Lindberg a Stelly Mozgawy.

Kromě zmíněné drobounké zvukové vady na kráse byl úterní koncert tak perfektní, až mi to nahání husí kůži. Je ale možné, že jsem se jí od včerejška stále nezbavila. První z mnoha vrcholů koncertu přišel v momentě, kdy se hlavního slova ujala Emily Kokal v písni Composure, což v překladu znamená něco jako klid nebo vyrovnanost. Jak zachovat klid jsme ale během songu rozhodně nezjistili. Naopak. Konstantní změny tempa i rytmu, hypnotický post-punkový sound kytar, vrstvené vokály se vzrůstajícím přílivem intenzity v podání lehce chladných femme fatale vzbuzovaly nostalgii, touhu, smutek, zkrátka všechno, jen ne klid. Bylo úžasné sledovat, s jakou lehkostí a jistotou ovládají holky své instrumenty. Warpaint patří k těm kapelám, které vás donutí chtít mít kapelu, protože to vypadá tak neskutečně snadně. Na pozadí pulzujícího beatu a atmosférických rifů na sebe holky stihly pomrkávat, poskakovat a vlnit se, jakoby jim někdo pověsil kytary na krk a dal paličky do rukou jen mimochodem.

Díky relativně krátkému základnímu setlistu, který obsahoval všeho všudy sedm písní známých z debutu The Fool i EP Exquisite Corpse, nevadil ani menší jam na konci skladby Elephants. Při jamování někdy muzikanti bohužel zapomenou, že nejsou v sále sami, ponoří se do často nesmyslných improvizací a vás to spíše než do extáze přivede k úvahám o tom, co si dáte zítra k obědu a že jste zase nestihli zajít na poštu. To ovšem nebyl případ Warpaint. Během jamu jsme tušili, že brzo přijde konec, který jsme nechtěli, a tak jsme hltali každou minutu hraní. Naštěstí nás v tom Warpaint nenechaly a po Elephants nám dopřály ještě tři další chody. První uvařila Emily Kokal. Její předkrm v podobě písně Baby doprovázený pouze sólovou kytarou a posmrkáváním ozývajícím se z různých koutů sálu, by rozmrazil i ledovou královnu. Smutnou zpověď trochu odlehčila tím, že předznamenala středeční vystoupení Bruce Springsteena v Praze, když si trochu pohrála se slovy a zakomponovala do textu úryvek ze známého hitu Because the Night od Patti Smith, kterou původně napsal právě Springsteen. Warpaint vše zakončily tučným zákuskem Burgundy a třešničkou Billy, při které se posadily na okraj pódia a doprovázejíc se pouze španělkou jej odzpívaly unplugged. Vděčné publikum umíralo nadšením z netradičního zážitku.

Kdyby Warpaint nevyšla kariéra hudebnic, mohly by klidně pořádat kurzy pro začínající kapely s názvem „Jak vystavět skvěle vygradovaný set a nabídnout publiku vše, po čem touží“. Pevně ale doufám, že u muziky zůstanou a ještě se naskytne možnost slyšet je znovu naživo. Na pódiu před námi zase jednou stála kapela, která působila dojmem, že hraje zkrátka proto, že by v sobě obrovský příval talentu jinak nedokázala udusit. A pokud je tam opravdovost, nemůže to nikdy dopadnout špatně.

Foto: Eliška Kubíková