Ostravskou oblohou se už od dopoledních hodin prohánělo mléko, které věstilo chladnější počasí a občasný déšť. Díky všudypřítomnému kamení jsme se ale v žádném bahně naštěstí nebořili, takže za to palec nahoru. Kromě několika parádních koncertů v čele s famózními The Flaming Lips festival v novém areálu prošel zátěžovým testem, jehož výsledkem byly fronty na jídlo, pití, bankomat, záchody, prostě všechno. Toalety navíc praskaly ve švech, a tak už se ve večerních hodinách valil jejich obsah mnohdy ven. Ale všechno pěkně popořádku.

Právě páteční den patřil k těm nejlákavějším na jedenáctém ročníku Colours of Ostrava 2012. Proto jsme už krátce po poledni vyrazili na lákavou manželskou dvojici Sea and Air, která nás v loňském roce příjemně upoutala debutovým albem My Heart’s Sick Chord. Daniel Benjamin (vizáž Freddie Mercuryho, jen to tílko chybělo, a výborný kecal) a Eleni Stavros (půvabná dáma s krásnou halenkou, která Daniela drží trochu na uzdě, když je potřeba) přivezli své bicí, pedálové varhany, kytary, elektronická udělátka a spoustu dalšího harampádí, různě se u něj střídali, až člověk žasnul nad jejich schopností dostat parádní tóny ze všeho, co se jim dostane pod ruku. Klidnější pasáže střídaly kytarové vypalovačky, zvlášť když Danielova kytara hrála o několik levelů hlasitěji, než si původně představoval, jež oba proložili několika vtipnými hláškami, občas došlo i na drobná partnerská pošťouchnutí. Uvolněná atmosféra při pátečním brzkém odpoledni sedla, songy jako Do Animals Cry, Safe from Harm nebo The Heart of the Rainbow vyeskalovaly atmosféru sakra vysoko a závěrečné až punkové party se do nás zapsaly natolik, že už se těšíme na nějaké jejich klubové vystoupení, které si nenechte utéct, protože Sea and Air, to je prostě paráda. A v menším klubu to musí být ještě lepší.

Téměř tříhodinovou mezeru jsme vyplnili čekám ve frontách a finalizací reportu z prvního dne (jako vždy jedna komplikace za druhou, ale naštěstí se vše zvládlo). Co je ale asi mnohem zajímavější, na půl šestou byla naplánována tisková konference s The Flaming Lips, konkrétně s Waynem Coynem, kam jsme se dostali i my. Wayne tradičně optimisticky naladěn rozdával pózy a úsměvy fotografům, aby zanedlouho zahájil více než hodinový “workshop” na téma The Flaming Lips. Sem tam si střelil do kolegů muzikantů (Radiohead se mu hodně líbí, ale tváří se moc “cool”, a proto jejich koncerty nejsou žádnou velkou party; přitom svět už tak sám o sobě víc než “cool” je), občas se vychválil, nic jiného čekat prostě nešlo a to je jedině dobře. Ve svém sáčku s růžovými švy dlouze odpovídal na dotazy, a tak šlo víceméně o dlouhý monolog, který si užíval. Ke dvě dotazům jsem se dostal i já; zajímala mne trochu netradiční spolupráce s Ke$hou (s úsměvem na rtech prozradil, že by ho spolupráce s ní také nenapadla, ale sama ho bombardovala smskami a e-maily, teprve když se sešli, představila mu své plány, které ho víc než zaujaly, ona se přímo na schůzce chopila laptopu s aplikací pro klávesy a na místě vytvořila jeden z motivů, který je v nezměněné podobě, přímo z laptopu, použit i v tracku 2012 (You Must Be Upgraded)) a zda má recept, jak i po devětadvaceti letech přicházet s novou progresivní hudbou a nepřešlapovat na místě (je prý otevřený všem nápadům, nezavírá se v nějaké škatulce, zkouší nové věci, proto i ta spolupráce s dalšími interprety, kdyby prý The Flaming Lips progresivní nebyli, okamžitě by skončil). Tohle nebyl ani sen, tohle byla netušená meta a stála za to. Wayne je možná tak trochu blázen, ale zároveň jedna z největších hudebních ikon (pardon, ale tenhle výlev jsem si nemohl odpustit). Dojetí.

Jakékoliv smutné pocity z občasného deště odehnala francouzská trojice GaBlé, která patří k největším příjemným překvapením festivalu. Možná v nich zůstalo ještě něco po předcích z odboje, to nevím, ale každý jejich song se každopádně prohnal celým tělem jako písečná srmšť, v níž jednotlivé zrníčko obsahuje takovou dávku energie, co nemá ani kamión Duracelek. A takových zrníček je tam nespočet. Ač z nahrávek mohou znít jako příjemné alternativní uskupení, naživo jde o čirý útok na vaše smysly, kde prim hraje experiment a vztek. Vše, co v sobě GaBlé nosí, ten hněv, ty emoce, to všechno do vás nedávkují postupně, ale najednou po vás švihnou takovou fackou, až zůstanete stát jako solný sloup, v kalhotách studentská pečeť. Na YouTube najdete jeden živý záznam skladby Who Tells You, která i v Ostravě patřila k jejich vrcholovým nezapomenutelným momentům. Shrňme to jedním slovem – WHO?!

Zastavit jsme se neměli ale ani o několik minut později. The Dogsbodies totiž umí vykouzlit atmosféru plnou energického nadšení z hudby a přesně s tímhle přijeli dobýt i Ostravu. Ideální čas sice nevychytali, ve stejném čase totiž rozdával pohodu a úsměv na rtech Bobby McFerrin, zato skalní fanoušci, a věřím, že i několik nových, dorazili. Odměnou jim byl opět vynikající koncert snad nejnadějnější tuzemské popové kapely. Ani zákeřná chřipka a rýma Zdendovy nestály v cestě, aby spolu s celou grupou rozbili pomyslné sklo mezi pódiem a hledištěm. A to skoro doslova; skákání do vzduchu s kytarou, šplhání na bicí, strkanice na pódiu, to jsou prostě The Dogsbodies, jejichž songy naživo chytnou i mrtvého. EP Call It What You Want už je nějaký ten pátek na světě, a tak si každý mohl jeden kousek společně s plackou odnést domů. Přídavku jsme se nedočkali, on totiž Zdenda opět zaúřadoval čelním skokem do bicí soustavy, která ten nápor zrovna nevydržela. Parádní jízda v jejich podání nezklamala, ba je naopak posunula opět o něco dál. Snad jen ten zvuk jim trochu uškodil, abych byl úplně fér.

Dušan: Mezitím se na OKD stage v pravém zadním rohu areálu postavili ke svým nástrojům finští Rubik, mimo jiné jedna z oblíbených kapel frontmana The Dogsbodies. Na pódiu jich bylo jak psů, brožurka píše, že deset, možná proto je o řádek dále přirovnává k Arcade Fire. Artturi Taira vypadal jako potomek severských bojovníků, který do Ostravy přivezl družinu svých následovníků. Rubik nezklamali, ale zůstali ve stínu výborných koncertů Sea and Air a GaBlé. Stage po jejich nájezdu zůstala nedobyta.

Každý nadcházející koncert brněnských Fiordmoss očekávám s mírnou dávkou rozpaků. První dojem je přeci jen první dojem a ten naživo nebyl zrovna vynikající. Jenže na United Islands už bylo všechno jinak, Fiordmoss jako by rozkvétali. A to se potvrdilo i na Colours 2012, kde jsem si vůbec poprvé uvědomil, že se tahle trojka pomalu zakořeňuje v českých myslích a stává se z ní budoucí tahoun české scény. Takřka naplněná hala toho byla jasným důkazem. I když jsem dorazil trochu později, v mžiku jsem se dostal do jejich ponuré minimalistické nálady, která vždy vygraduje do obřích rozměrů a chytne za ruku a táhne lesem za lovci srnek, jež Petra Hermanová nikdy nezapomene zmínit. Právě díky ní se Fiordmoss podařilo dostat k publiku opět o něco blíž. Svůj předchozí ostych totiž hodila za hlavu, koncert si užívala naplno, emoce rozhazovala do stran, už to prostě není ta šedá myš v rohu. Nebyl bych to ale já, abych si neodpustil jednu poznámku, totiž koncept skladeb Fiordmoss se drží stále stejné linie, a tak již nyní řada z nich může splývat. Proto mám menší obavy z jejich dalších kousků, recyklátů osvědčených věcí už tu máme přeci jen víc než dost. Ale uvidíme a rozhodně džím palce. Teď tedy přišel ten správný čas ke koupi vinylu. Zaslouží si to.

The Flaming Lips. Musím vůbec ještě něco dodávat? Ok, tak fajn, je to sakra výzva, ale jdeme na to.

The Flaming Lips patří k nejprogresivnějším hudebním uskupením už téměř třicet let a jejich show je nezapomenutelná, úchvatná, impozantní a dalších padesát pět tisíc superlativů – dogma, prostě to tak je. S tím nehne ani stavbyvedoucí Metrostavu za deště. Pokud se někdo bál, že Ostrava bude o to nejlepší z jejich barevně tripové krasojízdy ochuzena, byl přesvědčen, že Wayne Coyne a spol. si pověst pošramotit nenechají. Však už samotná úvodní projekce s intrem tradičně s půvabnou slečnou a jejími přednostmi včetně rozzářeného klínu, z něhož posléze vystoupil Wayne, naladily na frekvenci “z tohodle se, chlapče milá, asi posereš”. Po krátkém oťukání publika si to už guru Coyne štrádoval do zorbingové koule, v níž se ve svých jedenapadesáti letech proháněl nad hlavami skalních fanoušků i těch, kdo o kapele slyšeli až s prvním oznámením jejich vystoupení na ostravském festivalu. Jen co z ní vylezl, na pódium z obou bočních stran vyběhla kupa dívek tancujících po celou dobu vystoupení hned vedle kapely, občas je doplnil nějaký ten “emzák” a spol. Obří balóny ve vzduchu, stamilióny konfet, pak i kombinace obojího, když balóny praskly, do okolí se rozlétly další stovky barevných papírků. V polovině vystoupení přišly na scénu i Waynovy obří světlometné dlaně, jimiž mířil do postávajícího publika, ale i k obří disko kouli, aby nás pak zahltil všebarevnými paprsky světel. The Flaming Lips pomyslně s přehledem spláchly všechny pokusy jiných hudebních projektů napodobit jejich show.

Samotný setlist mne překvapil zejména v jednom ohledu; z aktuální desky The Flaming Lips and Heady Fwends zazněly hned tři songy, Is David Bowie Dying?, I’m Working at NASA on Acid a Ashes in the Air. Přeci jen jde o desku, kde na každém songu spolupracovali s dalšími hudebníky, v tomto případě s Neon Indian, Lightning Bolt a Bon Iverem. V Ostravě si je střihly sólo a patřily k tomu vůbec nejlepšímu. Mé srdce zaplesalo i díky skladbě See the Leaves, která nás úplně odstřelila, pokud bylo vůbec možné ještě kam. The Flaming Lips ale nezapomněli ani na svou možná nejúspěšnější “Yoshimiho” desku, Yoshimi Battles the Pink Robots, když zahráli dva velesongy Ego Tripping at the Gates of Hell a hlavně závěrečný doják Do You Realize??, při němž přicházela smutná loučení. I když nezazněla mnou žádoucí tripová velevichřice Watching the Planets, z mého nadšení to nic neubírá. Čekal vlastně vůbec někdo něco jiného? Naprostý vrchol, který se nedá jen tak s někým srovnávat. Prostě zcela jiný sport.

Oklahoma má své hudební hrdiny, své hudební bohy a já před nimi poklekám. A teď už zase nebudu několik minut, možná hodin, schopen vydat ani hlásku. Snad jen škoda toho merche, kde byly pouze cd a trika, vinyly asi zůstaly v oklahomské zácpě.

A co nás čeká v sobotu? Jasnou jedničkou jsou Animal Collective, kteří snad představí něco z chystané desky Centipede Hz, tuzemská jednička Floex, francouzská písničkářka ZAZ nebo třeba další islandská návštěva Árstíðir. Pokud vás zajímá aktuální festivalové dění, sledujte náš Twitter, kam čas od času taky něco přihazujeme.