Páteční program sliboval o drtek rockovější tón než ten čtvrteční, ale k mýmu nadšení byl doplněnej o něco introvertnějšíma a rozmáchlejšíma projektama a kapelama. Ve dvou případech patřily právě tyhle koncerty mezi moje privátní best of. Prvním příkladem byl podivuhodnej set švédskýho maníka, kterej si říká Sand Circles. Už v předcházejícim předfestivalovym průvodci, kterej jsem vypisoval několik dní před startem, jsem se na jeho adresu rozplýval nadšením a naživo mě přesvědčil, že tohle nadšení nebylo nikterak zcestný. Vydávaj ho Not Not Fun a už to docela jasně signalizuje, o co že půjde. Psychedelický tepání a hodně, hodně dreamy taneční záležitost. Super.

Ještě vetším překvapením pro mě byl S ND Y P RL RS z Dánska. Plachej mladíček, kterej si podobně jako vloni úžasní CVLTS skromně rozbalil něco málo krabiček a stařičkejch kazeťáků, navodil atmosférickou tribální pouť za dozvukama psycho droneovejch ploch. Mám tyhle typy koncertů rád a tenhle aktuálně řadim hodně vysoko, takže asi tak. Jeho vystoupení proběhlo pod záštitou projektu Emerging Creepy Act (E.C.A.), což je taková fajn soutěž ultra fresh kapel vystupujících na Creepy Teepee jako vyslanci několika mezinárodních serverů alá No Conclusion nebo Fettkakako. Vystoupení všech těhlech vyslanců prošlo kritickym okem návštěvníků festivalu a ti na jeho konci určili svýho vítěze, kterej by posléze měl absolvovat turné po zemích všech nominátorů, nicméně soutěž má i svojí oficiální nelidovou část z řad návštěvníků, leč tam ještě vítěze neznáme (oznámenej bude, tuším, 25. července). Uf. Když už jsme u toho, tak druhým jménem E.C.A. byli toho dne ještě rakouští Mile Me Deaf. Kapela Wolfganga Möstla (kdysi Killed by 9V Batteries) mě nějak zvlášť nenadchla, a to dokonce ani tehdy, když jsem v jejich produkci sem tam slyšel ozvuky oblíbenců Moonshake (pre-Laika), a v kontextu právě rockovějšího programu už tuplem ne, protože takoví PS I Love You nebo Gross Magic nedělají od podstaty nějak zvlášť rozdílnou hudbu, ale bavili mě o poznání víc.

Gross Magic nedávno hrál v Praze coby support Metronomy. Tehdy mě jeho fůze teeny school punku slušně otrávila, ale několik měsíců nato už jsem v tom určitý charisma spatřil a na Sweetest Touch jsem si hlavou pohodil. Surf Punk domácích Wild Tides, kterej toho dne hrál jako první, měl nehoráznej spád a je fajn, že tady u nás jsou kapely, který nezněj česky, aniž by působily dojmem arogantních elitářů. Ok, neni to úplně můj šálek kávy a doma bych si je nepustil, ale nemám potřebu se za ně stydět a nedělá mi problém bez uzardění říct: “ti jsou od nás”, což je sympatický, a ne, že ne.

Dvě LOL na závěr: za prvý jsem propásnul Blithe Field a hlavně, a to už neni LOL, ale über mega LOL, i Seana Nicholase Savage, což je trapas o to větší, že podle očitejch svědků šlo o jedno z nejzábavnějších vystoupení vůbec. Tušil jsem…ne…věděl jsem, že bude tenhle kanadskej úlet boy hodně nápaditej, vtipnej a tisíc dalších heartsongů ever, ale želbohu jsem před ním dal nevědomky (nehrál podle časovýho harmonogramu) přednost svíčkový s olisalym terčem brusinek na Krétě. Pardon sobě, pardon Vám.

Afterparty si pod svoje křídla vzal proslulej party raver Pictureplane coby dj a jak by řekla moje oduševnělá kamarádka H – vym*dal nás do h**en – a tentokrát bez pardónu, protože takový peklo by nezažili ani na neplánovanym trashmetal festu na Vlachovce a ano i Smack My Bitch Up proběhlo. Respekt