V téhle nedělní rubrice vám obyčejně nabízíme příběhy kapel, kterým se v letech minulých povedlo vydobýt si široké renomé na světovém hudebním poli. Projekty, jež se nějakým zásadním počinem nesmazatelně zapsaly do těch učebnic mnohými nazvaných “hudební bible”. Tenhle text přinese něco trochu jiného, Adorable totiž žádné hudební nebe nikdy nedobyli, dalo by se dokonce říct, že už po svých prvních krůčcích upadli skoro v zapomnění.

Rok 1990 jsem sice zažil, jenže nějaké širší hudební povědomí tehdy ode mě nikdo čekat nemohl, kačera jsem tou dobou netahal jen z toho důvodu, že jsem nikdy žádného nevlastnil. Zato plastovou čtyřkolku/motorku/kolo, tu jsem proháněl po betonu kročehlavských sídlišť, co to dalo. O Adorable jsem se ale dozvěděl až před několika lety od kamaráda a majitele kladenského Auto Da Fé. Už první poslech jejich skladby Homeboy se do mne nesmazatelně zapsal. Přesně to teď hodlám nabídnout i vám. Takže zpátky do zlatých devadesátých.

Piotr Fijalkowski, Stephen Williams, Kevin Gritton a Wayne Peters právě ve zmiňovaném roce 1990 dali v anglickém Coventry dohromady hudební projekt, který nazvali The Candy Thieves. Pokud jsem hledal správně, tak zhruba za rok svého působení dali pořádně dohromady jen dva kousky – Underwater a právě ranou podobu Homeboy. Snad prý i kvůli počátečnímu neúspěchu se kapelu rozhodl opustit její dosavadní kytarista Wayne Peters, který byl nahrazen Robertem Dillamem. Byl to právě on, kdo přišel s radikální lomeno zlomovou myšlenkou – v roce 1991 se zrodili Adorable.

A hned se pustili do nahrávání singlu Sunshine Smile pod labelem Money to Burn. Singl sice nakonec nikdy nevyšel, paradoxně od prestižního magazínu NME ale sklidil poměrně přívětivou kritiku. V roce 1992 se nakonec upsali pod Creation Records, kde Sunshine Smile konečně vydali, tentokrát ale v lehce upravené verzi. Právě ta si od NME vysloužila titul “Singl týdne” a vše se zdálo být na dobré cestě, protože i dalším kouskům se u tohoto hudebního zpravodaje dařilo – všechny opanovaly indie top pětku. Nebylo už třeba čekat, v březnu 1993 vyšlo debutové studiové album Against Perfection.

Právě tahle první deska v podstatě sklízela, co Adorable zasévali po dobu dvou let. Jak je obvyklé, šlo víceméně o kompilaci již známých kousků včetně několika novinek. Pro milovníky britských kytarovek a shoegaze vlny šlo o velmi slibný projekt. Osobně díky němu řadím Adorable vedle velkých jmen jako Ride nebo The Boo Radleys, ač tak velkého úspěchu nedosáhli. Následující album Fake totiž bylo velkým propadákem. Ne snad že by šlo o takovou hrůzu, rok 1994 nejen na ostrovech, ale třeba i u nás znamenal postupný odklon od kytar směrem k elektronice. Adorable tak v podstatě zastupovali “starou školu”, která už tou dobou na dračku zrovna dvakrát nešla. Od té doby nám tak byla pouze v roce 2008 nabídnuta kompilačka Footnotes.

A co že pánové dělali po rozpadu Adorable? Velká část z nich rozjela svou kariéru na poli, a teď pozor, asi přijde šok, školství. Robert Dillam se odstěhoval do Skotska, stal se členem kapely The Zephyrs a začal učit něco o počítačových sítích. I Stephena škola zřejmě učarovala natolik, že jeho jméno začalo figurovat na University of Warwick, Kevinovo zase na škole v Derby. Snad jen Piotr, který za tu dobu několikrát poangličťoval své jméno, zůstal věrný hlavně hudbě – kapely Polak nebo Pete Fij / Terry Bickers.

Jelikož se Adorable v době své “slávy” dostavili i k nám (předskakovali jim tehdy The Naked Souls, ach, asi koncert snů, zvlášť kdyby se k nim čistě hypoteticky přidali i Slowdive), určitě řada z vás na téhle akci byla, takže klidně nám o ní napište do komentářů. A teď už ta neuvěřitelně silná, energická, prostě nádherná Homeboy.