Poslední den čtyřdeního festivalu Creepy Teepee se tradičně pohyboval na lince únava kontra vyčerpanost, což se samozřejmě projevilo jak na návštěvnosti, tak na samotný lenivější náladě, která v areálu (a vlastně i mimo něj) panovala. Do karet příliš nehrálo ani počasí, který toho dne evidentně zkoušelo trpělivost všech zůčastněnejch nejhorší možnou variantou svýho repertoáru. Každopádně ani, a ano, řeknu to, sráčský počasí nic nenarušilo chod festivalovýho programu.

Toho dne ho odstartovala domácí kapela s nejstupidnějším až nejgeniálnějším názvem ever ██████ (čteme “nic”). Hráli něco na způsob Liturgy, takže screamo, emo, hc, punk, noise a trilion dalších subžánrů a nebylo to špatný, vůbec ne, ale jak už jsem psal, kapely tohohle ražení jsou pro mě velkou neznámou a hodně záleží na momentálním rozpoložení. To jsem vyčerpal asi po pěti skladbách a třeba podobně rozjetý Sun Worship z Dánska jsem vynechal úplně a cíleně.

Planety ve slušivejch černejch stejnokrojích byly poslední položkou Emerging Creepy Act a kdybych nebyl tolik dojatej z vystoupení předešlejch aspirantů Aches a S ND Y P RL RS, tak bych jejich vítězství v diváckym finále ocenil určitě o trochu víc. Prvenství jim náleží i za češtinu, na kterou jako jediní vytsupující neváhali vsadit. Někdo s tim měl problém, já jsem s timhle v pohodě.

Black Tar Jesus je další projekt Tomáše Kopáčka, kterej v minulejch ročnících na pódiu stál pod hlavičkou Tempelhof i Mon Insomnie, ale jak hrál, nevim, protože jsem polehával někde venku, tuším. Bena Butlera a Mousepad jsem viděl jenom konec a nevim proč mi to něčim evokovalo Hot Chip. Fakt se neptejte čim, protože vážně netušim, kde jsem to vzal. Na King Dudea jsem se těšil, protože jsem ho před časem viděl ve Finalu a odcházel jsem s blaženym výrazem jak tehdy, tak v neděli patnáctýho. Jak nemám rád takový ty machistický, chlapácký pózy, tak u King Dudea, kterej jima nešetřil, mně přišly naprosto přirozený a věřim jim i včetně toho panáka whiskey, kterýho si nechal přinést od Pictureplanea. Jistota, hloubka a síla hlasu, kterym tenhle americkej doomfolkař disponuje, ho bezesporu řadí mezi nejzajímavější persony současnýho folku.

Maruška Minervovic byla vedle Molly Nilsson, která hrála v pondělí, holka, kterou počítám mezi konstantně vážný známosti. Obě je mám rád, ale ruku na srdce, Maria mě letos nadchla víc. vlastně poprvé jsem ji viděl naživo, aniž bych musel její oduševnělou, ostře řezanou krásu slepovat ze záblesků, který jsem viděl tuhle v Praze, kde bylo natřískáno až hanba. Hrálo jí to jedna báseň a celkem dost slušně to v nemálo momentech roztancovala. Zpívala tak nějak skříkavě a její nehorázný taneční eskapády bych za normálních okolností považoval minimálně za rozpačitý, ale u Marie je to všechno jinak. Všechny zdánlivý nedokonalosti její prezentace a tvorby totiž dotvářej jakousi její ujetou osobitost a tomu fandim.

Neméně osobitej je i Terror Pigeon Dance Revolt, kterej se vloni na stejnym místě postaral o největší překvapení, když naprosto přirozeně a jakoby mimochodem totálně zbořil prostor u baru a postaral se o památnou událost, při který ještě rok poté naskakuje tehdejšim přítomnym husí kůže a euforický stavy taneční extáze. I já jsem byl tehdy přítomen a tudíž mě ani nějak moc nemrzelo, že jsem ho letos neviděl.

A přesně v okamžiku, kdy si člověk řekne “ok, pomalu to balim”, odebíraje se na bar v domnění, že všechno zásadní už letos viděl, přijde letošní překvapení v podobě Excepter. S klidnym svědomím přiznávám, že o týhle podivuhodný a hlavně obdivuhodný partě jsem věděl jenom pramálo informací, takže jsem bral jejich show původně jenom jako případně dejmež tomu fajn koncert, ale nic nějak převratnýho. Mělo mě trknout, že když je mezi svoje největší vzory považujou Animal Collective, tak asi nepůjde o žádnou paběrku. No tak každopádně, nejlepšíma vystoupeníma jsem v minulejch reportech počastoval nejednoho umělce, ale pokud bych měl ukázat pouze na jednoho, tak bez váhání ukážu na ně, protože to, co předvedli tady, nemělo obdoby a snad ani nejde přesně popsat pocit naprostýho soustředění a hypnotickýho tribal šamanismu, kterej dokázali vyvolat. Psychedelickej chaos a ujetý zvukový výjevy přesahující rámec hudebního sdělení. Totál jinde, všechno jinak, jiný dimenze vnímání, tleskám, klaním a znovu tleskám.

Poté, co jsem se probral z audiovizuálního kómatu, na mě, a jak jsem si všimnul, tak nejen na mně, dopadla nostalgie (a vodka) a společně s Methdad, Little Ruckus, Terror Pigeon Dance Revolt a mládenci z Queer Noises jsme oslavili oficiální ukončení festivalu s rukama nad hlavou v taneční horečce, ketrá se nebála ani takovejch fláků jako Rhythm of the Night od Corony nebo stařičkejch No Doubt (ok, přiznávám, to už jsem slyšel pouze na pokoji v hotelu Kréta, leč myšlenkama jsem tam byl, he).

Nevim, jestli byl tenhle ročník lepší než ten minulej, ani nevim jestli byl lepší než ten před a přepředminulej a je to myslim docela jedno. Je skvělý, že tady něco takovýho je, a baví mě celá ta, řekl bych až jemně zvrácená rodinná atmosféra, která panuje nejen mezi lidma pod pódiem, ale i lidma na něm a to se vám poštěstí na málokterym mezinárodnim a žádnym českym festivalu, takže díky za to, neni to málo. Bylo to skvělý, příští rok zas, ano?