“Chcete rock’n'roll?” Anebo “I Wanna Rock’n'Roll All Night”. I takhle by se dal zahájit report ze čtvrtečního koncertu Black Lips a Wild Tides v pražské MeetFactory. Jenže to bychom se dostali do úplně jiné disciplíny, kterou přenecháme jiným. Daleko od pravdy ale zase tolik nebudu, protože právě obě kapely z rock’n'rollu cedí, co se dá.

Byli to právě Wild Tides, kdo naprosto uchvátili. Jejich deska Hearts on Fire je sice fajn, ale upřímně, až tak moc fajn zase ne. Jenže naživo působí Wild Tides jako naprostá lavina, která smete a unese každého, kdo se jí připlete do cesty. Kdo čte pravidelně naše reporty, už asi ví, že jedna z věcí, které na mne dokáží opravdu zapůsobit, je energie. A právě Wild Tides jí mají tolik, že by sami na svých bedrech utáhli ty největší světové metropole. Sám si teď můžu sypat popel na hlavu, že jsem jim větší pozornost dříve, vlastně teprve až s vydáním již zmiňované desky. Kdo byl na letošním ročníku Creepy Teepee, věděl, co ho čeká, my ostatní jsme jen nevěřícně valili oči, protože tohle byl skutečně elektrizující zážitek.

Základ každého songu čerpají někde v základech populární hudby, někdy Elvis, jindy Cash nebo jiná rock’n’rollová vypalovačka. Jenže tenhle základ dokáží brilantně obalit svým vlastním celofánem a na závěr ho ještě zapálit, to jen aby toho nebylo málo. Jak samotný frontman Kuba prohlásil, ještě nezažil koncert, aby mu nepraskla struna. Ono se ani není čemu divit, Wild Tides totiž na pódiu vedou souboj nejen o vaši pozornost, ale také o to dostat se v potravním řetězci na úplný vrchol. Když jsem zde už několikrát vyzdvihoval tuzemské The Dogsbodies za jejich obrovskou chuť hrát, tvořit a ten jaderný reaktor, který společně tvoří, pak v tuzemských vodách mají další souputníky. Pravda, Wild Tides si razí jinou, svou vlastní cestu. Pokud s ní zkřížíte tu vaši, máte o zábavu postaráno. Pánové totiž jedou jako o život, má to grády. Už asi v polovině vystoupení pro mě byli jasnou volbou, kterou Black Lips mohli jen těžko překonat.

Takoví přidrzlí floutkové. Bláhové by bylo čekání odklonu od rock’n’rollu zvlášť v případě Black Lips. S nijak zvlášť velkou pompou naběhli na pódium a úvodní Family Tree dala jasně najevo, jak bude celá jízda vypadat – party, kde nepromočená trika neměla vůbec šanci. Not a Problem, Make It, Modern Art nebo Bad Kids, to je jen zlomek setlistu s téměř dvaceti songy, pokud dobře počítám, jemuž samozřejmě vévodilo dosud poslední LP Arabia Mountain. Kromě neustávající jízdy fanoušky jistě potěšil i merch, kde se dalo sehnat snad úplně všechno s visačkou Black Lips.

Ten hlavní rozdíl mezi Black Lips a Wild Tides tkví v tom, že ač oba interpreti čerpají z počátků populární hudební scény, jsou to právě našinci, kdo ve výsledném souboji vychází v mých očích vítězně. A to s výrazným náskokem. Díky postradatelnosti jakékoliv inovace a nového přístupu ke svým songům vystoupení Black Lips po hudební stránce muselo už po svojí první třetině začít nudit – songy se totiž od sebe takřka nelišily a splývaly v jednu hlukovou kouli. Za tou hlukovou koulí však stojí především zvukař, který naše sluchovody rozhodně nešetřil. Jasně, někdy to sedne, jenže tady do už nedávaly ani reproduktory. MeetFactory, která se může obyčejně chlubit dobrým zvukem, tentokrát pod tím náporem plakala.

Přiznám se, že žádný velký fanoušek Black Lips nejsem. Party, kterou pánové obstarali, ale hned tak zapomenout nepůjde. Naproti tomu po hudební stránce to, zvlášť ke konci, byla přímočará nuda. Sláva vítězům (Wild Tides), čest poraženým (Black Lips).

Foto: Kryštof KRSFT Kalina (Black Lips) a Tomas Carl Allen (Wild Tides)