Trochu netradiční začátek k trochu netradičnímu vystoupení CocoRosie. V pozvánce k “pátečnímu snění” jsem vás totiž, ač neúmyslně, mystifikoval hned v několika bodech. Casadyovic holky totiž nic podobného, co jsme zažili na stejném místě před dvěma lety, nepředvedly. Co se ale nezměnilo, byla vyprodaná Archa. Ale pěkně popořadě.

Dorazit hezky na čas nebyla zvlášť dobrá volba – nekončící fronta o tom přesvědčila snad každého. Uvnitř vzduch směsi “eau de pot” a starého koření, který jako by symbolicky lákal příchod orientálních motivů. Právě ony totiž hudební stránce celého vystoupení dominovaly.

Pokud jste si někdy z dovolené přivezli skleničky s nejrůznějšími druhy koření uspořádanými do siluety velblouda, pak je všechny otevřete a jejich obsah rozházejte po podlaze, nakonec promíchejte a barevná koláž pátečního pódia bude na světě. Výrazná žlutá, červená, turbany, klobouk k letní vycházce po louce se síťkou k lovu motýlů v ruce. Tyhle serepetičky holky umí, to víme. Pro někoho už to mohlo být až moc, ale o to tu v první řadě nejde. Otazník však stále visel nad jejich performancí s Rajasthan Roots. A pro mě tam visí stále.

Patříte-li do sorty lidí, která počítala jen s mírným zásahem indického koření (stejně jako autor tohoto textu), pak (by) pro vás páteční vystoupení CocoRosie byl docela šok. Namísto tradičně emocionálně nabitého přednesu jsme trénovali břišní tance a hýbali boky do orientálních rytmů. Prakticky každý odehraný song prošel upgradem píšťal a bubínků, z původního zvuku zůstalo jen málo – elektronický základ, beatbox, plus minus něco málo dalšího. A právě tenhle krok lze chápat v podstatě dvěma směry.

Ten první, optimistický, se nese v duchu “mohly opět odehrát to samé, co před dvěma lety, přeci jen od té doby vydaly jen dva songy, ale vybraly si obtížnější cestu pokusu zkusit něco nového”. Tomuto přístupu víceméně nelze nic vytknout a osobně mne těší, když interpreti na pódiu představují symbol invence a nových postupů, ať už obecně nebo ke své vlastní tvorbě. A CocoRosie tomuto trendu v jistém slova smyslu vévodí, protože naživo nezní tak, jako na nahrávkách.

Na druhou stranu, sázka na orientální rytmy byla možná ještě větším hazardem, než dámy samy čekaly. Vrchol mého porozumění orientální hudbě a world music obecně prakticky končí v taxíku, kde právě tenhle typ muziky frčí víc než Tomáš Klus na “Czech stageích” letních festivalů. Kdo se kdy s touhle hudbou setkal naživo, třeba i někde v medině, pak dostal přesně stejnou porci orientální zábavy, jaká se rozdávala v Arše. Abych nešel okolo horké kaše, žádná velká bomba to nebyla, většina songů v podstatě ztratila svůj charakter, koncert se proměnil v nekonečnou jízdu žlutým taxíkem. Nutno podotknout, že tento koncept mohl být příjemným zpestřením několika vybraných kusů, ale proč celý koncert? Výsledkem toho pak bylo, že emocionálně silné kousky, kterými CocoRosie obvykle nešetří, ztratily svůj původní význam, kouzlo, prostě to nejlepší. A právě tohle patří k tomu nejsmutnějšímu z celého večera.

S čím by ale nepohnula snad ani tatrovka, to jsou rozdané karty na pódiu. Sierra, opět ta rozesmátá holčička, která se na pódiu upřímně baví, tentokrát sice tolik neposkakovala, své nadšení z vyprodaného sálu však nijak neskrývala, a tak se nakonec vrhla i do náruče publika. Zato Bianca si klasicky držela svůj odstup a tvář toho “drsného poldy”. A i tentokrát se jí povedlo ukrást si koncert více pro sebe. Nedozírné charisma, poutavý hlasový projev a hra na oblíbené harampádí (i když ani toho tentokrát nebylo mnoho), to všechno jsou prvky, které jí hrají do karet. A díky za ně.

Jak už bylo uvedeno výše, prakticky každá píseň doznala velkých změn, aby se vyšlo vstříc Rajasthan Roots. Zazněly například We Are on Fire, Werewolf, Lemonade, Gallows, Undertaker nebo Tearz for Animals. Kromě samotných songů ale změny doznala také projekce, která byla z neznámých důvodů spuštěna až zhruba po první třetině představení. Už to nebyla ta ulítlá videa v DIY stylu, tentokrát vyhrály zpomalené a technicky dokonalé záběry podobné těm z klipu k We Are on Fire. Co se však bez jakýchkoliv debat nepovedlo, bylo sólové vystoupení hostujících Indů. Už nikdy nic podobného, prosím.

Odcházející návštěvníci koncertu se tak z výše uvedených důvodů rozdělili do tří skupinek; první tento krok vítala, pořádně si zatrsala a jakýkoliv záchvěv sebeuklidňování zahodila v momentě, kdy Sierra skočila do prvních řad, kde ji nekončící záplava dlaní roznášela vzdušnými prostorami Archy; druhá mohla naopak celé vystoupení vnímat jako šaškárnu, jež s CocoRosie neměla takřka nic společného, vystoupení pro ně mohlo být opravdovým zklamáním; a třetí stála někde na pomezí, chuť zkusit něco nového a nenabízet stále dokola to samé, osvědčené vítala, na druhou stranu, méně by znamenalo více. Ač bych sám sebe zařadil do posledně jmenované sorty, obávám se, že početnější zástupy bychom našli ve druhém houfu.