To si takhle zase jednou jedu doma YouTube showcase s Chelsea Wolfe a dalšíma holkama mýho srdce, a jak tomu tak u YouTube bejvá, tak po pár hodinách končim u seznamu do tý doby mě naprosto neznámejch děvčat a jejich similar videos, takovejch těch videí alá když už si tady onanuješ nad touhle, tak zkus i tudle, taky dobrý. Z těch asi čtyřech, pěti jmen mi v hlavě zůstala jedna lolitka. Sea Oleena si řiká a podle toho, kolik mejch kámošů jí podle Facebooku fandí, bych řekl, že to asi nebude žádnej můj osvícenskej objev, po kterym mi budou zástupy dychtivejch fanoušků ženskýho dumkypopu poplácávat po zádech s “díky kámo, fakt objev”, ale každopádně na Googlu neni jedinej českej článek, zmínka o ní. Pár invalidních odkazů ke stažení, nějaký vobrázky hyperestetickýho mořskýho koberce a olyhní porno nebo něco na ten způsob (ok,to jsem si vymyslel), takže ospravedlněnej, propuštěnej, free.

Sea Olyna z Montrealu neboli z klíčovýho centra současnýho dění se v reálu jmenuje Charlotte Loseth, což je hezký jméno a docela koresponduje i s těma tradičně zamlženejma “jakože jsem zasněná” kytkama, ve kterejch se neustále rozvaluje. Budiž jí přáno, neni to nic proti ničemu a působí to docela přirozeně, takže to neni totéž, jako by se v těch kytkách rozcapovala Beth Ditto a její bujný tukový polštáře. Charlotte je jemná holka, vílovitej typ a tomu odpovídá i hudba, s kterou se snaží udělat díru do světa. Éterickej, příjemnej, lehce experimentální, ale ne zas nijak složitej dreampop. Spíš smutnej než veselej folk a krabičky. U každý zmínky o ní se za jménem objeví nejdřív varování “prosím neplašit” a potom hned “multiinstrumentalistka”. Hraje na milion nástrojů a hraje na ně dobře. Ne, že by to bylo v tomhle ranku nijak překvapivý, ale minimálně je to sympatický.

S tou Chelsea to na YouTube celkem slušně přestřelili, protože jestli je někomu podobná míň než Chelsea, tak možná Emilianě Torrini, se kterou jí kdejaký líný novinářský čuně připodobňuje, pravděpodobně kvůli podobný barvě vlasů a pohlavním orgánům, což jsou tak jediný spojnice, který mě napadaj. Řekněmě, že s takovou Victorií Bergsman, případně i Tessou Murray ze Still Corners jí toho spojuje víc než stejná řada Fructisu a kalhotky.

Debut Smudges vyšel v roce 2010, ve stejnej rok i následující epčko prozaicky nazvaný Sea Oleena s naprosto geniálním otvírákem Swimming Story. Rok nato vyšlo Sleeplessness. Všechna alba, nebo spíš minialba, se pohybujou na podobný lince a hudebně neni nějak zřetelný, který z nich je takovej ten klasicky rozpačitej debut, lepší dvojka a nudná trojka (obecně přijímaná varianta faktu), protože všechny zněj skoro stejně, což teda mně osobně ovšem nijak nedrtí. Nadává někdo Marisse Nadler, že točí furt stejný desky? Poslední dvě jmenovaný vyšly na Bandcampu ke stažení za libovolnou cenu včetně lidový nuly. Pak je tady ještě rodinnej band Holobody. Projekt Charlotte a jejího bráchy Lukea, kterej si jinak řiká taky Felix Green a kterej je zároveň i producentem všech Charlottinejch sólo alb. Album Riverhood, který vyšlo letos, je o trochu víc dynamičtější a samozřejmě o trochu míň holčičí než Sea Oleena, ale je to taky fajn, ti míň citliví a uplakaní z vás by to mohli obodovat o jeden až dva kousky nahoru.

Zkuste si sjet taky její orchestrální coververze The Dodos bo Animal Collective, její aktuální hostovačku na pecičce Waiting List kámošů z kapely Sursauter a mějte jí rádi, protože je to hodná holka a myslí to s náma dobře.