Patřím k té generaci, která si cinkání klíčů pamatuje jen díky televizním záběrům, za mnohem důležitější jsem totiž tehdy považoval, zda je můj dudlík v tom správném rozpoložení, abychom spolu strávili co nejvíce příjemných orálních chvilek. Proto si vlastně ani nepamatuji vznik The Naked Souls. A vlastně si nepamatuji ani jejich zlatou švýcarskou éru nebo smutný konec v roce 1995, tehdy jsem si zase pěkně ujížděl na Technohead, E-Rotic nebo Sin with Sebastian. Prostě takové normální dětství. “Pamětníci” se teď nejspíš plácají po čele a aby ne, vědí totiž proč. Tuzemská zlatá hudební éra mi unikla mezi prsty a s ní již zmiňovaná shoegazeová čtyřka. Takže teď nečekejte výčet osobních prožitků a zážitků z jejich vystoupení, teď je třeba interpretovat, co chytré zdroje uvádějí.

S odchodem vládnoucí garnitury do věčných lovišť se dva středoškoláci, Jiří Novák a Milan Šíp, rozhodli pro založení kapely, přibrali k sobě Petra Macháčka (pokud se nepletu, tak ten předtím hrál s kapelou Nocturne, životopisci Muchowa vědí) a bubeníka Kristiána Langera. Žádná velká story, prostě kamarádi nadšení z britských kytarovek založili kapelu. Zpočátku, jako celá řada dalších, hledali inspiraci třeba u The Cure, ale ten zásadní zlom přišel v momentě, kdy se setkali s The Jesus and Mary Chain, možná My Bloody Valentine (na kom se vlastně tehdy tyhle kapely nepodepsaly, že?). Vazbení kytar se jim vytesalo do srdcí a začala se rodit jedna z nejlepších, dle mého názoru asi vůbec nejlepší, zdejších kapel vůbec.

Svůj první koncert odehráli v pražském Rock Café, pravda, tehdy už ale bez Kristiána, za bicími ho vystřídal Jakub Živnůstka. Nevím, jak to tehdy dopadlo, ale asi dobře, když se pak hned naskytly další příležitosti ke koncertnímu vystupování. Teď už ale ke zmiňovanému Švýcarsku, jak to tak bývá, pánové měli docela štěstí, protože na jednom z koncertů doslova uchvátili Madeleine Dubaovou, která jim zajistila první turné v zemi Viléma Tella. V Curychu narazili na skupinku kolem Lost Scene (nějaký kulturní dům v Curychu, víc ze mě nedostanete), aby posléze Švýcarsko mohli označovat za svůj druhý domov a hlavně vydat své debutové EP Two and One (1993, Lost Records), pozor, opět s novým bubeníkem, Ladislavem Bakšou.

Z The Naked Souls se postupně stávaly hvězdy, a tak se nabízelo nahrávání prvního studiového alba. Na světě bylo v roce 1995 a neslo název Shady Ways Anticlockwise (opět Lost Records). Přišla cesta do Británie, kde to už ale tolik slavné nebylo, z plánovaných čtyř koncertů se staly jen tři, málo peněz za vystoupení, pokuta za odtah dodávky, zato vystupování ve 120 minutách. Jenže návrat do Čech se jim stal osudným, opět odešel bubeník a zbytek kapely se s The Naked Souls rozloučil.

Právě song Auto Da Fé je přitom jasným důkazem, že The Naked Souls vazbili společně s mnohem slavnějšími Slowdive (těm se nedávno věnoval Ondra ve své Freakshow) první ligu. To bez debat. Utřeme slzu a jdem se u toho songu rozeřvat jako malí bez dudlíku. Zase.