Hned úderem osmé se o úvod začal starat Jay Leighton. Sál se tou dobou teprve plnil, a tak spoustě lidí tento písničkář unikl. Nicméně jeho vystoupení odpovídalo tomu, jak si všichni představujeme „open mic night“ v jakémkoli hudebním klubu v USA, takže ani nemusí nijak zvlášť litovat.

Zato jeho nástupci, The Ramona Flowers, kteří musí být alespoň podle jména známí všem milovníkům komiksu/soundtracku/filmu Scott Pilgrim vs. The World, přišli se skvělou show, která se k Lamb hodila i žánrově. Samply a spousta energie, silné kytarové linky a zpěv pasovaly The Ramona Flowers na jednu z nejlepších a nejlépe vybraných předkapel za posledních pár let. Pokud se o tom chcete přesvědčit, vyzkoušejte si zde jeden song zdarma.

Lamb, hlavní hvězda večera, nastoupili skromně do tmy a hlubokých samplů. Another Language, první song z loňského alba 5, otevřel i pražský set a rozkýval tou dobou už zaplněný sál KC Vltavská. Poslední deska hrála velkou roli v celém setlistu, celkem sedm z šestnácti písní mělo svůj původ právě na něm. Samozřejmě se nezapomnělo ani na prověřené klasiky, procítěné „I can fly…“ začínající největší hitovku Gabriel zaznělo už jako čtvrté v pořadí. Górecki, první velký hit kapely, zase ukončoval set před přídavkem. Koncert potom zakončila neskutečně energicky pojatá Trans Fatty Acid, která trvala snad deset minut, během kterých nikdo ani nedýchal. Po klidném úvodu se hudba i světla spojily ve vodopád, který zaměstnal oči i uši všech přítomných na sto procent.

Projev Andy Barlowa i Lou Rhodes, doprovázených kontrabasistou Jonem Thornem, se kterým spolupracují již od svých začátků, byl ukázkou jejich odlišných osobností. Andy skákal po pódiu a rozhýbával publikum, zatímco usměvavá, ale klidná Lou v bílých šatech volným krokem přecházela mezi nástroji a místo pohybů za sebe nechala mluvit svůj zpěv. Její hluboký hlas je jak na albech, tak na koncertech perfektně zasazen do jednotlivých skladeb a vše se vzájemně doplňuje.

S tím ovšem souvisí i moje jediná, ale o to větší kritika, která se bohužel už možná tradičně vztahuje ke zvuku. Lamb jsou založeni právě na zpěvu Lou Rhodes, basových linkách a samplech. V tomto pořadí. To bylo bohužel na koncertě otočeno, takže kdykoli Andy spustil jakýkoli sample, hlas Lou Rhodes se v něm začal ztrácet a utápět, a to i v takovém songu, jako je Gabriel. V druhé půlce koncertu se sice poměr sil zlepšil, ale ani tak to nebylo ideální.

Celkem vzato, kdyby k nám Lamb jezdili pravidelně každé tři roky, jsem si jistý, že bych se na ně v roce 2015 šel podívat.

Foto: Anna Dufková

Nik a Chrissie Wadeovi (fakt jde o manželský pár) založili Alien Sex Fiend v době, kdy jsem jako poslušný pionýr vítal s vlaječkou Husákovo auto projíždějící Kladnem a toužil po desce Michala Davida. Bylo mi devět. Psal se rok 1982 a já si na ně ještě sedm let musel počkat. Jejich alba Acid Bath (1984) a It (1986) mi učarovala hned. Byla plná do vakua natěsnané energie, která by při neopatrném použití udělala z psychiky kohokoliv míchaná vejce a poházela by je po sporáku. Je to špína zalezlá za nehty i ta, kterou by mohl vidět nanejvýš patolog při vaší pitvě, tedy špína přímo na srdci. Všechny hříchy hnané pod tlakem hasičskou houbicí do tohodle světa. Vyzkoušejte Smells Like… a sami to pocítíte.

Takhle přeplněnou Sedmičku jsme nezažili snad ani na Yuck. Kabát raději nechat na sobě, nekonečná fronta. Kdo nepřišel včas, neměl skoro šanci probojovat se ke kotli. A z toho mohli samozřejmě těžit oba interpreti. Bez rozjetých fanoušků prostě velkou hip hopovou jízdu udělat nelze. Jak Astronautalis, tak i Bleubird si nacpaného sálu užívali a ze všech sil jej ocenili výběrem toho nejlepšího z jejich tvorby, prvně jmenovaný samozřejmě svou novinkou This Is Our Science. Jen škoda, že řada z nás během celého večera ani jednoho z nich neviděla. Snad příště.

Foto: Dušan Krejdl

6. února

Goldfrapp: The Singles
A Place To Bury Strangers: Onwards to the Wall EP
Air: Le Voyage Dans La Lune
Ben Kweller: Go Fly A Kite
Blondes: Blondes
Cocteau Twins: Stars And Topsoil-A Collection 1982-1990
Die Antwoord: TEN$ION
Dr. Dog: Be The Void
Francis Harris: Leland
Lindstrom: Six Cups of Rebel
Mark Lanegan: Blues Funeral
Mux Mool: Planet High School
Pretty Good Dance Moves: LIMO
Rococode: Guns, Sex, and Glory
Royal Baths: Better Luck Next Life
Senses Fail: The Fire
Sharon Van Etten: Tramp
Sunshone Still: ThewaytheworldDies
The Darlings: The New Escape
The Duke Spirit: Bruiser
The Fray: Scars and Stories
The Lemonheads: Hotel Sessions
The Twilight Sad: No One Can Never Know
Thelonius Monk: The Unique Thelonious Monk
Beth Jeans Houghton: Yours Truly, Cellophane Nose
The Twilight Sad: No One Can Ever Know
Wire: Black Session, Paris: 10th MAY 2011
Speech Debelle: Freedom Of Speech

13. února

Amoral: Beneath
Anya Marina: Felony Flats
Chromatics: Kill for Love
Earth: Angels of Darkness, Demons of Light II
Field Music: Plumb
Heartless Bastards: Arrow
Islands: A Sleep & A Forgetting
Neurosis: Enemy of the Sun
Shearwater: Animal Joy
Tennis: Young and Old
The Cranberries: Roses
The Kills: The Last Goodbye
Windy & Carl: We Will Always Be

20. února

Band of Skulls: Sweet Sour
Colleen Green: Milo Goes to Compton
Consumers: All My Friends Are Dead
Dirty Ghosts: Metal Moon
Dustin Wong: Dreams Say, View, Create, Shadow Leads
English Singles: Grey Skies USA
Field Music: Plumb
Frankie Rose: Interstellar
fun.: Some Nights
Grimes: Visions
Howlin Rain: Russian Wilds
Ital: Hive Mind
John Wesley Coleman: Last Donkey Show
La Big Vic: Dub the World!: Actually Revisited
Lambchop: Mr. M
Pallbearer: Sorrow and Extinction
Perfume Genius: Put Your Back N 2 It
Pontiak: Echo Ono
Prinzhorn Dance School: Clay Class
Sleigh Bells: Reign of Terror
Terry Malts: Killing Time
Tindersticks: The Something Rain
Cast: Troubled Times
Internet Forever: Internet Forever
InMe: The Pride

27. února

Dirty Three: Toward the Low Sun
Fanfarlo: Rooms Filled With Light
Hunx: Haridresser Blues
Memoryhouse: The Slideshow Effect
Mouse on Mars: Parastrophics
Obie Trice: Bottoms Up
Robert Glasper Experiment: Black Radio
SBTRKT: Wildfire
School of Seven Bells: GHOSTORY
TRUST: TRST
Xray Eyeballs: Slendor Squalor
The Ting Tings: Sounds From Nowheresville
Electricity In Our Homes: Dear Shareholder
Haight-Ashbury: Haight-Ashbury 2: The Ashburys

Výraznej hlas je půlka výhry, že jo. Vemte si třeba Goldfrapp. Ti by po druhý desce byli u řitě všem, kdo jsou alespoň trochu soudný, nebejt ovšem Alison, která udržuje svatou trpělivost svejch fanoušků hlasem andělský femme fatale. Chairlift jsou na tom podobně, co se týče hlavní ženský hrdinky, ale troufám si tvrdit, že by hudba, kterou produkujou, hodně okleštějšim způsobem fungovala i bez ní. Nepředpokládám už ovšem, že by se jim věnovalo takovýho prostoru, jakýho se jim aktuálně dostává.

Původně fungovali ve trojici. Caroline, její boyfriend Aaron Pfening + křen Patrick Wimberly. Dali se dohromady někdy kolem roku 2005 na nějaký snobský americký univerzitě. Klasika, nuda. První epčko Daylight Savings EP vydali dva roky na to. Debut, z kterýho jsem si tady ob odstavec čůral do kalhot, vyšel u Kanine a zněl tak, že by z něj měli Cocteau Twins buď nepředstíranou radost, anebo by je hnali k soudu ohánějíce se autorskejma právama. Fajn, zas taková vykrádačka to nebyla a pár lidí z mýho okolí si dokonce nevěřícně klepalo na čelo, kde jsem jako splašil Cocteau Twins, ale mně ta jejich vintage novo-romantická šlehačka několikrát tak silně profackovala uši, že jsem spíš hodil pár lidí na čas do ignorace. V tý době se hodně kamarádíčkovali s MGMT a těmahle kapelama, který se kolem nich vyrojily, jak nechápavý recenze na Congratulations. Nevim, nakolik jim tahle skutečnost hypoteticky pomohla, ale určitě jim neuškodila. Stejně tak jako jim bezesporu neuškodila reklama na iPod, pod kterou si to pěkně zvesela vyhopsává jejich nestoudnej hit Bruises.

Naše trojka si chvilku po vydání úspěšný prvničky naordinovala na čas klid, ale tak horký to s tim klidem teda nebylo. Caroline si hodila pár taktů na deskách a singlech Washed Out, Acrylics, Holy Ghost nebo Flosstradamus, Patrick se překvapivě zaběhnul do zákoutí madafaka nigazz, kde produkoval album Relax od Das Racist a Aaron nakráčel do hudebních sloupků a free mp3 downloadů pod svym alter egem Rewards, kvůli kterýmu (a taky kvůli rozchodu s Carol) dal Chairlift stopku. Momentální stav věci je teda dva ku jednomu pro Chairlift.

Nerad to říkám, protože mám Aarona nějak hozenýho do škatulky „v pohodě cápek“ a Rewards je dobrý, ale po poslechu novinky jeho ex mám silnej pocit, že po jeho odchodu se Chairlift teprve pořádně otevřeli a sebevědomě si to nakročili po cestě vydlážděný nadšenejma kritikama a nadšenějšíma fanouškovskejma egomasážema. Something je strašně dobrá deska, to jako bez přehánění. Jasně, je možný, že někoho to chytne na první poslech, dalšího třeba až na třetí, ale neni možný, aby vás to minulo. Jednoduše to neni reálně možný, protože takovýhle typy desek nejdou jenom tak odzívnout. Je těžký říct, co je právě na tomhle albu tak vyjímečnýho, že kolem něj tancuju tak velkohubý tanečky, ale každopádně tam velkou roli bude hrát ta zvláštní atmosféra, která zní zároveň retro a zároveň současně. Takovej pocit mívám snad jenom u Cut Copy nebo Stereolab. Osmdesátkový třpytky, probleskující diskokoule a nostalgickej smrad přepálenejch voňavek a kulmy v tlumeně zamlženejch odstínech, a zároveň precizní produkce, která zní současnějc než agresivně urputnej hypermoderní sound producentskejch es (jenom tak pod čarou: kdo je vlastně dneska skutečný producentský eso?). Jo a hity, v prvý řadě hity. Nebudu vám mazat med kolem huby, a proto mi můžete věřit, že do takový osmý skladby se nudit nebudete. Respektive potom taky ne, ale každá sranda někde končí a nechtěl jsem znít zas tak hystericky, že deska nemá slabý místo (no nemá, fakt). První pětka je jasnej vrchol. V Sidewalk Safari maj v refrénu zvuky, jak kdyby se nabourali do krabiček Metronomy, a třeba v Ghost Tonight zní Caroline jak frivolní kabaretní coura a Imogen Heap v jednom. A podívejte se na klip dole, protože to je taky hodně top.

Já vám nevim, myslim, že ani Chairlift nemaj ještě jasno, co bude dál, jak to s nima bude, ale minimálně za mě maj tenhle rok zakroužkovanej hodně výrazně. Tleskám.

Setlist koncertu se bude zakládat na výběru z 38 singlů, které skupina stihla vydat za šestadvacetileté období své existence. Kapela už má leccos za sebou a jenom těžko si budete – stejně jako jejich zmizelý kytarista Richey Edwards – vyřezávat do vlastní ruky nápis „4 Real“. Devadesátá léta jsou už přece jenom dávno pryč, ale Manics ve svém vývoji neustrnuli a dále vydávají zajímavé desky.

Od pátku 3. února 2012 je odstartován prodej lístků, jejichž cena je stanovena na 990 korun, přičemž samotný koncert proběhne ve středu 25. dubna 2012. Jako prostor byl vybrán Velký sál pražské Lucerny. Vzhledem k tomu, že se může jednat o poslední koncert této trojice v Čechách, doporučuji návštěvu nejen skalním fanouškům. Na závěr už stačí uvést krátké prohlášení, které Manics sepsali pod seznam měst k evropskému turné: „Manic Street Preachers = žádné znovu-shledávání, comebacky ani přídavky, pořád jenom James Dean Bradfield, Nicky Wire, Sean Moore a vzpomínka na Richey Edwardse.“ Uvidíme se tam?

Od počiatku vekov, každý kto si na svojom počítači, iPode či gramofóne pustil The Maccabees automaticky zaradil túto nádejnú kapelu ku klasickým britským gitarovkám so sladkými melódiami a romantickými textmi, koniec koncov, tie najväčšie hity albumov Colour It In a Wall of Arms túto teóriu plne potvrdzujú. Avšak s príchodom roku 2012 a vyhliadkami tretieho albumu The Maccabees prerástli svoju žánrovú škatuľku a vďaka Given to the Wild je z nich kapela, po akej indie scéna už dlhšiu dobu túži.

Živé vystúpenie The Maccabees určite nebude zajacom, ani ničím iným vo vreci, ba naopak, súčasný setlist „The Macs“ sľubuje nezabudnuteľný koncertný zážitok utkaný z toho najlepšieho, čo doterajšia tvorba kapely ponúkla. Nemali by chýbať pilotné hity prvých dvoch albumov, samozrejme najviac zvedavý sme na koncertné verzie skladieb z Given to the Wild, ktoré 14. februára 2012 ponoria Viedenský Flex do tej pravej valentínskej atmosféry.

Kalendár europského turné The Maccabees

Nutno už na začátku zmínit, že se předskokanka své role ujala sebevědomě. Obtížná pozice si žádala hodně kuráže a ta Ticho De Beige rozhodně nechyběla. Kromě zhruba dvou zajímavých samplů jsme ale bohužel nedostali nic dvakrát lahodného; počínaje vokály, přes otřesnou hru na kytaru a nepochopitelnými party na již zmíněnou flétnu konče. Ač mám pro mladé slečny za kytarou slabost, Ticho De Beige mi při své produkci od pódia naopak odháněla.

Nádherná majestátní šlechtična švédských zemí. V životě narážíme na situace, které jako by nám dávaly vzpomenout dětství, vyvolávají melancholické vzpomínání, radost v očích, roztřesené ruce. To vždycky chytne za srdce, nepustí a je to dobré. Molly Nilsson tenhle dar má, i když o něm možná ani neví. Marry Poppins s modro žlutou krví.

Hnidopišské já by chtělo napsat, že si s sebou mohla vzít alespoň ty klávesy a nehrát jen ze samplů v jejím „jabbooku“, anebo ať nehraje dvakrát během koncertu jednu skladbu. Jenže dítě, usměvavý holobrádek uvnitř, na tohle absolutně kašle. Molly svým recitálem History naprosto okouzlila, dojala. I Hope You Die nebo City of Atlantis byly teprve začátky jejího neuvěřitelného kalibru, jakým nás všechny objala. Teď si k tomu ještě připočtěte její dva největší kousky, Hotel Home a zejména Skybound. Doják.

Molly Nilsson zase jednou přesvědčila, že ta nejsilnější a nejlepší hudba chytne hluboko uvnitř a hned tak nepustí.

Foto&Video: Dušan Krejdl

Jakub Jíra z Landmine Alert, kteří koncert pořádají, o kapelách píše:

Obstacles

Po rozpadu Children Of Fall se tři členové dánské sekce kapely pustili do nového projektu s názvem Obstacles. Skupinu dnes po odchodu klávesáka tvoří trojice Thomas (kytara), Morten (bicí) a Jeppe (basová kytara). Instrumentální hudba Obstacles, plná kytarových efektů a elektronických mašinek, v sobě nezapře vliv post-rockových Envy nebo Red Sparowes. Příznačný je pro ni ovšem mathrockový důraz na rytmus a nevypočitatelnost. Debutová šestice skladeb vyšla pod názvem Decomposition of Movement v roce 2008. Následující třískladbové EP 7″ vyšlo o rok později u dánského labelu Red Tape records. Vloni, po více než roku práce, spatřilo světlo světa album Dividual (u labelu Play/Rec), které strhujícím způsobem kombinuje epické kytarové melodie, stále se měnící rytmy a nekonvenční písňové struktury. Nedávno vyšlo dánskému triu nové EP s názvem Oscillate, právě tuto novinku přijedou Obstacles představit i českému publiku.

Town Portal

Čtyři kamarádi z Copenhagenu hrají instrumentální rock, který překračuje hranice žánrů. Nejvíc to kluky táhne k math rocku, ale nezapřou se ani prvky shoegaze a hutnost death metalu. Mají za sebou úspěšné debutové EP s názvem Vacuum Horror, které vyšlo v září 2011.