Připomeňme jen, že duo vzniklo v roce 2006 v kanadském Montrealu v tandemu Dan Boeckner a Alexei Perry. Na svém kontě mají tři studiové desky, Plague Park (2007), Face Control (2009) a nakonec Sound Kapital z června loňského roku.

Řekové Sara P a RPR sází jako mnoho ostatních indie synth popových dvojic na osvědčenou kombinaci, kdy muž obstarává nástroje, zatímco jemná dívka mámí posluchače svým andělským zpěvem i zjevem. To ovšem neznamená, že by mezi obdobnými projekty zapadli bez povšimnutí, právě naopak. Na to, že se na Balkáně rodí něco nevídaného, nás kromě ekonomů předpovídajících krizi poprvé upozornil blog Gorilla vs. Bear. Hudba Keep Shelly in Athens poté začala obrovskou rychlostí zaplavovat blogosféru a tím se pro ni otevřely pomyslné a jinak těžko překonatelné hranice Řecka.

V rámci evropského turné nám nyní dvojice přijíždí představit materiál ze svých pěti dosud vydaných EP. Aby elektronice vdechli více života, berou si s sebou na pomoc kytaristu a bubeníka. Doufejme, že kromě nich do Prahy přivezou i zbrusu nové dvojité EP In Love With Dusk / Our Own Dream, jež vydává label Forest Family Records, a které by mělo poprvé spatřit světlo světa právě v pondělí.

Vloni jsem jí na těhlech stránkách vyhodnotil jako můj objev roku. Desky, epčka, kazety, CD-romy a splity (+Tidal, +Nova Scotian Arms, +Listening Mirror) sice vydává jak na běžícím páse někdy od roku 2008, nicméně stěžejním dílem, který by se nadneseně dalo nazvat jako průlomový, byl loňskej geniální opus Luminaries & Synastry, díky kterýmu jsem si její skromný ezo-eko-existence milostivě povšimnul i já. Připodobnit hudební směr týhle slečny neni úplně snadný, protože přívlastků by sedělo víc, ale pokusim-li se to trochu zobecnit a odabstraktizovat, tak řekněme, že se pohybujeme v atmosférickym space popu. Škatulka na metál, že? Ha. Étericky surfuje na vlně ne nepodobný třeba Oneohtrix Point Never. Narozdíl od něj však svoji tvorbu spíš než na technický a zvukově avantgardní stránce věci staví na atmosféře a jemnějších analogovejch plochách. Taky hodně improvizuje s hlasem. Vrství, reverbuje ho a šmodrchá takovým způsobem, že v podstatě ztrácí svoji tradiční roli a stává se dalším nástrojem. Nejde o to rozumět, o čem zpívá, protože o textech to není. Někde jsem psal, že myslí v intencích vesmíru, tj. je hodně otevřená i za cenu menší srozumitelnosti.

Její intergalaktický výlety se skvěle poslouchaj, když máte dumavou nebo když chcete usnout. Ani jedno není v žádnym případě negace, protože osobně nevim o někom, kdo by to dělal podobně, přičemž by si úplně samozřejmě a jen tak mimojiné tak bravurně udržoval dojem absolutní čistoty. Ok, na podobný bázi si jede Grant Evans aka Nova Scotian Arms, ale zaprvý: je to její manžel, za druhý: hudbu skládají víceméně společně (jejich společnej projekt se jmenuje Quiet Evenings) a za třetí: Rachel do toho jaksi přirozeně vnáší jakejsi ženskej prvek, kterej je slyšitelnej docela jasně, ale těžko se definuje.

Stejně jako si volně proplouvá zvukomalebnou oběžnou dráhou, tak proplouvá i sférou labelů, kterejch za dobu působení pod hlavičkou Motion Sickness of Time Travel vystřídala slušnou řádku. Většinou jde o malý až maličký, diy labely typu Hobocult Records, Bathetic, Hooker Vision, Spectrum Spools ale třeba i Editions Meego, který se v posledních měsících, letech slušně vyšvihli a respekt si vydobili třeba podepsáním Marka McGuirea, potažmo Emeralds. Na týhle značce vyšlo i zatím poslední eponymní dvojlpčko, o kterym vám řeknu to, že se jedná o devadesát minut čirý krásy. Jo, je to trochu zjednodušující, ale poslechněte si to, a taky vám dojdou slova. Pár doplňkovejch sušších drbíčků na závěr: hostuje na rovněž naprosto famóznim albu Valot Kaukaa finskýho Nuojuvy, nedávno dotočila klip pro spřízněnou (a už nebudu znovu psát, že skvělou) Lynn Fister alias Aloonaluna, mezi svoje pěvecký vzory považuje aktuálně Indru Dunis z Peaking Lights, Amandu Brown z La Vampires (viz minulý Freakshow) ale taky Victorii Legrand z Beach House, název Motion Sickness of Time Travel si vypůjčila z románu Soft Machine od Williama Burroughse a její vzezření silně evokuje Máničku Heleny Štáchové. A to je vše, přátelé, teď už vám jen popřeju příjemný poslech…

Druhé a zatím poslední studiové album Blue Songs se mezi námi objevilo koncem ledna 2011. Herkulové v něm, jak už název napovídá, oblékli trochu šál, nicméně o žádnou maniodepresivní záležitost nejde. Tahle společnost ulítlých se nám už jednou představila na Electronic Beats festivalu, nicméně od té doby uběhlo už dost času na to, abychom mohli být svědky jejich proměny zaznamenané na zmiňovaném LP číslo dva naživo. V pátek 18. května 2012 se proto vykašlete na diskotékové osmdesátky v oblíbeném podniku a pojďte pohnout bokama v MeetFactory.