Jsem začátečník, teprve se rozkoukávám a na žádnej hlubokej vztah to do budoucna nevidim, ale pár vybranejch mě ba. Rozmáchlý zevlačky s přepálenym mejkapem a lacinejma hadrama (Iggy, Nicky, Azzaelia), kluci se zabijáckym flow samplující Liars (Tyler) a ujetý niggaz (Le1f). Mykki Blanco je ujetej nigga a ze všech citovanejch plus řady dalších mě baví a zajímá nejvíc. Velkou roli tam hraje fakt, že v prvnim videu, který jsem s nim viděl, vypadal jako rastafarián s pudrovou rtěnkou v koktejlkách s potiskem Keitha Herringa (Haze.Boogie.Life) a na mě tyhle věci docela zabíraj. Hudebně to taková pecka nebyla, ale na druhej, třetí poslech už jsem mluvil jinak. Následovalo pár dalších videí, který Mykki sází, jak kdyby nic jinýho nedělal, pár dalších tracků a zaháčkoval si mě jak pán.

Pětadvacetiletej nebo sedmadvacetiletej, podle toho, jakýmu zdroji důvěřujete, Mykki Blanco, vlastnim jménem Michael David Quattlebaum Jr. si svůj uměleckej nick zvolil podle pseudonymu Lil Kim – Kimmy Blanco, čímžto zároveň odkrejvá, jakym směrem se stáčí jeho inspirační know-how. Vedle Lil je to celej výčet nepřekvapivejch interpretů alá Lauryn Hill, Eminem ale třeba taky Marilyn Manson, Ru Paul, riot grrrls nebo gay ikona Bruce LaBruce. Mykki je multitalent původem z Kalifornie. V šestnácti sbalil věci a kufr s parukama a trhnul se do New Yorkeu, kde se prakticky hned po příjezdu stal členem newyorský undergroundový komunity transek (a zároveň s tim i pilnym studentem umělecký školy). Tím se živil, tohle ho bavilo a evidentně mu to šlo jedna báseň, protože netrvalo dlouho a najednou Mykki Blanco – velká hvězda ve fotoeditorialu Terryho Richardsona! Svojí kreativitu však rozjíždí na více frontách a vedle statusu módní ikony (he) je taky poeta (kniha básní From the Silence of Duchamp to the Noise of Boys vyšla před dvěma lety), herec a v prvý řadě rapper, což je konkrétně u něj takovej souběžník všeho jmenovanýho. První epčko Mykki Blanco & The Mutant Angels vydal vloni v květnu a doprovázel ho singl Join My MIlitia a agresorskej Head Is a Stone. Mezi nim a albem Cosmic Angel: The Illuminati Prince/Ss je ten rozdíl, že novější neni taková nuda. Cosmic Angel vyšlo loni v listopadu a producentskej dohled nad nim drželo víc producentů než na deskách Rihanny. Sinden, Flosstradamus, Brenmar, Matrixman a hlavně Khalif Diouf aka Le1f aka ten týpek s donedávna nejmocnějšíma rastama pod sluncem, kterej si jméno udělal na deskách Das Racist, a nejzajímavější Gobby, jehož paranoidní techno na prvotřídnim debutu Fashion Lady doporučuju všem, kterejm neni techno svatý. Gobby produkoval pro mě nejlepší track Betty Rubble a pod stejnym jménem vydal předevčírem osmiskladbový epčko se skvělym obalem od Kevina Amata – The Initiation, jehož stream si můžete sjet tady.

Na jednom pódiu stál tenhle gender ninja třeba s Gang Gang Dance nebo ARABMUZIK, ale kde rozhodně nestál, je pódium MeetFactory, což na úplnym sklonku měsíce, 31. května 2013, hodlá napravit a zasypat návštěvníky – vás – kulometnym diktátem. Událost sezóny, must see!

Za tak krátkou dobu existence projektu Sea + Air je až k neuvěření množství koncertů, které mají za sebou. Ruku na srdce, předskakování Sufjanu Stevensovi, The White Stripes nebo The Flaming Lips, není jen tak. Multiinstrumentální vlohy, netradiční  zapojení zvonkohry, cembala a především úžasných vokálů jsou oněmi viníky. Jejich album My Heart’s Sick Chord z předešlého roku působí jako celek a neskutečně baví. Dalším lákadlem je i fakt, že v březnu vyšlo nové EP The Heart of the Rainbow. 

Role předskokana se zhostí pražská písničkářka a herečka Studia Ypsilon Jana Šteflíčková. Její tvorba vychází ze žánrové směsice blues, folku, jazzu, rocku i reagge. Po účinkování v několika kapelách vydala minulý rok své první sólové album.

Nerad dělám předčasné závěry, ale tady si to neodpustím. Na základě referencí a svého vnitřního pnutí tuším, že tento večer se mi zapíše do paměti a já si konečně po dlouhé době užiji nedělní večer. Sdílíte-li podobná rozpoložení, neváhejte a určitě přijďte.

Na úvod večera si to na pódium nacupitaly sestry Jófríður a Ásthildur Ákadóttir. Kytara, klávesy, elektronika a prvně jmenovaná s vizáží dvojnice Sóley, která na stejném pódiu vystoupila o dva dny později. Osobně proti příjemným klidným kytarám nic nemám, když ale skoro všechny songy zní hudebně takřka identicky, navíc stejně nezáživně, mám s tím trochu problém. Tenhle problém ale začne gradovat v momentě, kdy slečny musely v alespoň třetině naprosto každého kousku houkat. Vážně. Proti takovému zpestření nic nemám, ale pardon, opravdu je třeba užívat ho pořád, stále a opakovat? Pascal Pinon navíc dokonale zosobnily to, co jsem naznačoval hned v úvodu. Nabývám totiž dojmu, že hudební projekty z Islandu si mohou dovolit mnohem víc, hezky, sladce a krkolomně o tom povyprávějí, až je z momentu, který by u někoho jiného byl průšvih, docela vtipná historka, jíž se všichni v sále zasmějí. Viz výpadky nástrojů, elektroniky apod. Kdo kdy na takovém koncertě byl, ví. Tohle není výtka, spíš výlev, poznatek a dojem, který mám. A je mi jasné, že ortodox-fans tohle nepřijmou, pardon.

Sindri Már Sigfússon aka Sin Fang je neuvěřitelně zajímavá postava, která má celkem slušný čich na talenty (důkazem toho je třeba již zmiňovaná Sóley). Jeho první sólové nahrávky měly blíž k alternativě a folku než popu. Jenže s aktuální deskou Flowers se tohle změnilo, a tak nebylo vůbec divu, že do Prahy zavítal s početným ansámblem. Hned narovinu říkám, že se nepovažuji za Sin Fangova biografika ani hltače, vlastně tak v poklidu vedle sebe existujeme a já si do uší sem tam naláduji nějaký ten jeho kousek. Navzdory tomu jsem od živé performance čekal intenzivnější zážitek, něco, co v deskách chybí, něco, co čekáte od každého koncertu. To, co vás pohltí, osloví, chytne a zabere. A nemusí to být jenom jeho kukadla. Z pondělka si však nesu jen jedno potvrzení, totiž že Sin Fang je velmi dobrý hudebník, který v sobě má talentu na rozdávání. Ale narozdíl od několika svých krajanů má v sobě nastavené mantinely, asi ostych, nevím, a tak tam chybí právě ten zlomový moment, jímž si vás dostane. Ve výsledku pak na mne celé vystoupení působilo jako dobře odehraný koncert, jemuž chybělo “živo”. A nepomohla tomu ani hitovka Young Boys.

Foto: Adéla Boučková

Koncert DOLDRUMS je bohuzel z technickych duvodu zrusen! Kapele odcizily pasy a veskere nastrojove vybaveni, tudiz rusi cele evropske turne. Tak snad nekdy priste.

Kdo jste jiz zakoupil vstupenky, neveste hlavy, jsou k vraceni tam, kde jste je zakoupili v plne vysi.

Dekujeme za pochopeni.

Stereo Total nelze nikam jednoznačně zařadit, v jejich muzice najdete mix všech stylů, které formovaly oba hlavní protagonisty, jež jsou dodnes jediným a pevným jádrem kapely. Elektronikou zasažené písničky jsou hravou směskou osmdesátkového tanečního popu a devadesátkové volnosti, která do sebe vstřebala všechny ostatní vlivy od Davida Bowieho po rock’n'roll. Důkazem tohoto tvrzení jistě bude i jejich nové album, které vyjde ještě letos. Už v březnu byl uvolněn singl We don’t wanna dance.

Stereo Total doplní v sobotu 25. května 2013 v pražském klubu Pilot tři roky fungující německá čtyřka Chuckamuck, která do metropole přiveze své aktuální album Jiles.